Sál už byl plný hladovců, kteří si nikdy nenechají ujít žádnou příležitost nacpat si břicha a opíjet se do nevědomí. Kořán už měl naloženo po všech stránkách. Jeho vtipkování nezadržitelně nabíralo na trapnosti, budiž mu odpuštěno. Liška, o poznání smělejší než na odpoledním jednání, samozřejmě náležitě posilněn, pokládal svojí chlupatou tlapu mladé hostesce na její krásné půlky. Ta se smála jako pominutá, takže se vše zdálo na dobré cestě. Přejížděl jsem zrakem po všech těch tvářích, hučelo to v sále jako včelí roj.
Najednou jsem se vrátil pohledem o kousek zpět, něco jsem v něm zachytil. Něco, kvůli čemu jsem ho nemohl dokončit. V hloučku nudných krasavic zahlédnul jsem jednu, která mezi nimi působila jako závan čerstvého vzduchu. Věnovala mi jeden krátký pohled a dál se věnovala rozhovoru. Strávil jsem hodinu pozorováním té zvláštní ženy a byl jsem fascinován. Občas mě také zachytila pohledem, ale nevěnovala mi víc než komukoliv jinému. Nebo se mi to aspoň tak jevilo. Přál jsem si víc, mnohem víc.
Nenápadně jsem se začal přibližovat, větřil jsem po její vůni, chtěl jsem jí vidět trochu blíž. Pak na chvíli osaměla. Přestože jsem si to moc přál, trochu mě to zaskočilo. Stál jsem tedy opodál a snažil se vypadat, že zaujatě vybírám tu nejlepší porci šunky z již dost vypleněných táců. Zdálo se mi to, nebo jen má bujná fantazie způsobila, že vypadala trochu zklamaně? Když se vrátila k těm barevným dámám, které štěbetaly něco, co nemělo konce, měla v ruce sklenici šapmaňského. Najednou se otočila mým směrem a vykročila krásnou nožkou přímo ke mně. Trochu jsem znejistěl, ale snažil jsem se vyloudit na tváři překvapený úsměv. Podala mi tu skleničku do ruky a prošla kolem mě dál, ani na chvilku se nezastavila. Stál jsem tam a nechápal. Chtěl jsem se napít a v tom jsem na orosené sklenici spatřil prstem napsané číslo 213. Cuknul jsem sebou, ale zahlédl jsem jen zavírající se křídlo vstupních dveří. Položil jsem ten hříšný nápoj na stůl, trochu se rozhlédl, jestli tyto okamžiky zachytil i někdo jiný, nebo jestli ten sen patří jen mně. Mohl jsem být bez obav, každý se tu věnoval výhradně sobě.
Schody do druhého patra jsem vyběhl jako náměsíčný, dveře pokoje byly jen přivřené. Nikdo jiný by si toho jistě nevšiml. Stála u okna, zády ke mně. Když jsem k ní přistoupil, opřel jsem se čelem o její rameno. Voněla nějakou vzpomínkou. Skořicí, ano skořice to byla. Nikdy jsem nepoznal dívku, která by voněla skořicí. Napadlo mě, že je snad němá. Ale netoužil jsem po tom, abych slyšel její hlas. Stačila ta vůně, ta chuť, tisíce chutí. Hladké šaty jí sklouzly po těle jako mávnutím kouzelného proutku. Černé prádlo svítilo na její bílé kůži. Bez šatů dojemně zatahovala bříško. Neladilo to s její odvahou, ale bylo to milé.
V noci mi utekla. Nechala mě tam jenom s tou vůní. Nezůstalo po ní nic, co bych mohl zachytit. Ráno jsem jí ještě zahlédl před hotelem. Byla už jiná. Splývala s těmi ostatními.
Hvězda, co se objevila na jednu noc a zbyl z ní jen prach.
