Z cizího krev neteče

Existovala vždycky. Vždycky existovali lidé, kteří svou povahou a neschopností sebeobrany přitahovali osoby, jimž není zatěžko ventilovalovat na jiných svou nevyrovnanost. Je tady stále, někde nenápadná, někde všem na očích a snášená. Dál ničí lidi. Dětská hra na šest se hraje i mezi dospělými, hraje se všude. Říkáme si „vyspělá civilizace“, získali jsme dost prostředků i znalostí k tomu, abychom mohli vnést do světa více harmonie. Způsob, jakým využíváme naše možnosti, však spíše než o vyspělosti svědčí od jejím opaku. Proč máme zapotřebí si vzájemně ubližovat?

Způsob, jakým šikana přichází a rozvíjí se, je nápadně podobný problému nacismu. V obou případech jde o extrémní agresi, na jejímž počátku stojí neuspokojená potřeba bezpečí a lásky. Následuje vnitřní neklid, úzkost, pocity křivdy a méněcennosti. Způsobem, jak se s tím vyrovnat, se pro mnohé stává agresivita. Agresoři a původci šikany bývají zpravidla zakomplexovaní, se sníženou sebeúctou. Prostředí, ve kterém vyrůstal Adolf Hitler, je příkladné jako ideální půda pro vznik výše popsaných pocitů; otec byl alkoholik, bil svou o dvacet tři let mladší manželku, která ho jako spořádaná žena své doby hájila. Láska k matce a nenávist k otci je přirozenou a logickou reakcí, takových případů je a bylo nesčetně, v Hitlerově případě však tyto pocity nabyly morbidních rozměrů a staly se hybnou silou k ničení či zachraňování národů, jakožto symbolů jeho matky a otce. Ve svém povolání Adolf Hitler rozhodně nechtěl následovat svého otce v práci úředníka, jeho snem bylo stát se umělcem. Když onemocněl vážnou plicní chorobou, byl mu ze strany rodičů učiněn ústupek. Mohl se teď začít připravovat na vytouženou kariéru umělce, což udělal a propadl u přijímacích zkoušek na státní uměleckou školu.

Kdo se stává obětí? Kdokoliv, koho agresor označí méněcenným, nehodným ohledu, a kdo si za své utrpení může sám, neboť si o to koleduje. Koledují si děti tiché, plaché, samotářské, s nízkým sebevědomím, viditelně odlišné - handicapované, obézní, se zrzavými vlasy, ze sociálně slabšího prostředí, příslušníci etnických menšin apod. Hitler označil za méněcenné a nehodné ohledu Židy, kteří podle něho mohli za prohru Německa v první světové válce a za všechny poválečné krize. Vedle Židů, již byli hlavním cílem nacistické perzekuce, byly rasově nebo geneticky "méněcenné" i jiné skupiny obyvatel; Romové, černoši, tzv. porýnští bastardi (děti ze smíšených rodin Němců a Afričanů), Slované, Svědci Jehovovi, homosexuálové, fyzicky nebo mentálně postižení lidé. Pro omezení budoucího počtu geneticky méněcenných obyvatel byli takovíto lidé v Německu chirurgicky nebo ozářením sterilizováni tak, aby nemohli mít děti, případně byli vražděni v rámci tzv. eutanazie.

V počátečním stadiu se šikana projevuje v mírných, převážně psychických, formách násilí, kdy se skupina vymezí proti určitému jedinci, kterého nepřijímá do kolektivu. V zátěžových situacích slouží tato oběť jako hromosvod nepříjemných pocitů. Násilí se stupňuje, utvoří se skupina agresorů, kteří svou oběť zprvu mírně fyzicky napadají. V kritické fázi už je společnost ovládána strachem, většina se bojí křičet o pomoc a slabé, nenápadné – ale zároveň intenzivní volání nikdo neslyší. Ti, jejichž křik by mohl dolehnout na správná místa, jejichž slovo by mohlo pomoci, raději mlčí. Proč riskovat, že i oni se dostanou do nepříjemné situace? Lidé jsou rozděleni na dvě sorty, z nichž jedni mají všechna práva a druzí žádná.
Zdá se nepochopitelné, že se mohli nacisté v Německu dostat k moci. Nacismus se, stejně jako je to v případě šikany, začal šířit pozvolna, v podstatě nenápadně, a v kontextu hospodářské a sociální krize byl chápán jako víceméně přechodná reakce. Jeho nebezpečnost si začali mnozí uvědomovat až když bylo pozdě. Ani poté, co se nacistická ideologie zvrhla do skutečně nebezpečných rozměrů, nebyly provedeny kroky k nápravě. Většina lidí, v panice a zaskočena brutalitou, před situací zavírala oči, nebo si nalhávala, že se nic tak závažného neděje. Zakrátko však bylo nutné pohlédnout skutečnosti v tvář a zaujmout k ní nějaký postoj. Těch, kdož v tomto nacistickém schématu byli na straně lidskosti a i přes nebezpečí, kterému se vystavovali, vytáhli do boje proti útlaku, byla menšina. Z velké části probíhala nacistická zvěrstva za tichého nezájmu milionů nečinně přihlížejících lidí, v řadě případů nacistům při systematickém vraždění lidí aktivně pomáhali místní kolaboranti a zrádci.

Zranění, která oběti šikany utrpí na těle a na duši, je často provázejí po celý život a mnohdy se stávají novou silou, pohánějící koloběh ubližování. Není myslím nutné připomínat fyzická i psychická poškození a rány, které si v důsledku nacistického šílenství neslo a nese obrovské množství lidí na celém světě. K oné vyspělosti, kterou se rádi oháníme, nám očividně chybí podstatný krok. Tento krok spočívá ve změně rčení, která nás charakterizují. Stačilo by nahradit je třeba rčením Láska i hory přenáší.


Literatura: Kolář, M. : Bolest šikanování. Praha, Portál, 2001
měsíčník Řízení školy. ( II. ročník, 3/2005). ASPI, a. s.
Leo Pavlát a kolektiv autorů. Židé – dějiny a kultura. Pelhřimov, Nová tiskárna
Pelhřimov 1997

Krejčí, O.: Geopolitika středoevropského prostoru. Praha, Ekopress