Čínský trh se slonovinou byl považován za největší na světě a tak je jeho oficiální uzavření považováno zejména západními ochránci přírody za velké vítězství. Představa, že by snad legální ukončení mělo mít nějaký kladný dopad i na populace masakrovaných slonů v Africe, je ale podle Petera J. Li, docenta univerzity v Houstonu a experta na welfare zvířat, lichá. Důvodů ke zpochybnění neopodstatněného optimismu je podle něho celá řada.
Skončila nabídka, ne poptávka
Hned prvním kritickým bodem je nesoulad mezi poptávkou a nabídkou slonoviny v Číně. Každý rok se tu (až do konce roku 2017) prostřednictvím regulovaného trhu mohlo prodat pět tun slonoviny s certifikovaným původem. A pokaždé se znovu ukázalo, že reálná poptávka přesahuje ročně 100 tun. Místní trh měl tedy v době svého uzavření daleko k nějaké saturaci, a neuspokojená poptávka bude patrně vytvářet pobídky pro nelegální import.
Rok 2018 můžeme sice považovat za „bod nového počátku“, ale prakticky nikdo není schopen odhadnout, jak velké množství slonoviny a především produktů z ní se v Číně momentálně nachází. Cirkulace slonovinových výrobků je natolik rozsáhlá, že prakticky není možné nějak segregovat, které pochází z minulosti před zákazem a které byly vyrobené po něm. Předpoklady pro vytvoření „šedé zóny“ směnného a nelegálního obchodu s nejasně identifikovanými výrobky ze slonoviny jsou tak zřejmé.
Nejde to legálně? Bude se pašovat…
Zakázán byl jen legální dovoz, a tím je podle Petera Li řečeno v podstatě vše. Brány se teď otevírají neoficiálnímu obchodu, který má ale značný potenciál. Korupce a nedostatečná vymahatelnost podstaty celého chvályhodného záměru tomu jen nahrává. Čína sice „zmizela“ z mapy oficiálního mezinárodního prodeje, ale prakticky ihned výrazně posílil trh se slonovinou ve Vietnamu, Thajsku a Japonsku. Stranou nestojí ani Spojené státy americké, kde poptávka po slonovině každoročně narůstá.
Myšlenka, že „když ustane obchod, přestane i zabíjení slonů“ je podle Li nesplnitelným ideálem. V Japonsku je prodej slonoviny i nadále plně legální a z mapy nezmizel ani druhý nejsilnější trh, USA. Problematická, minimálně pro slony, zůstává politická a bezpečnostní situace přímo v Africe. Nadnárodní zločinecké syndikáty zaměřené na pytlačení a pašování slonoviny přetrvávají v terénu prakticky neomezeně, bez ohledu na války a nepokoje.
Nejisté výsledky válek za ideály
Tanzanie, Jihoafrická republika nebo Keňa si tak stále s větší naléhavostí uvědomují, že pro záchranu slonů bude muset nejprve vykořenit korupci v řadách vlastní státní správy. A to je běh na dlouhou trať. Li dále zmiňuje, že jen sám zákaz v zásadě nic neřeší. „Amerika vyhlásila před třiceti lety válku drogám. A máte snad pocit, že by byly z ulic amerických měst skutečně vykořeněny? Slonovina je na trhu ceněna podobně jako drogy. Myslíte si, že to s nimi bude jinak?“ ptá se Li.
Hlavní nedostatek zákazu spatřuje Li především ve způsobu, jakým jej čínská vláda uchopila. Direktivně. „Přitom by na místě byla jemnější opatření. Řezby, rytiny a výrobky ze slonoviny jsou jedněmi z nejcennějších uměleckých předmětů. Jsou ryzím ztělesněním bohaté čínské kultury, je to nezpochybnitelné kulturní dědictví. A po více než čtyři desetiletí je Čína vystavena mezinárodnímu tlaku, že je to celé špatně.“
Li tvrdí, že globální nátlak na uzavření čínských trhů se slonovinou je příkladem „západní kulturní agrese a poněkud nepřiměřeným vměšováním“. A sám zákaz také místní lidé vnímají jako „zahraničím vynucený ústupek“. I proto se o jejich vůli jej skutečně akceptovat dá pochybovat. „Kultura přitom není neměnná, vyvíjí se. Ale lidé se ze dne na den nesmíří s tím, že to, co dělali po tisíce let, je najednou špatné,“ varuje Li.
A jak Li píše: „Než jsem dokončil tento text a vy jej přečetli, umřeli v Africe nejméně dva další sloni. Je zapotřebí pogratulovat čínskému prezidentu Xi Jingpingovi ke správnému rozhodnutí, ale pro záchranu slonů bude zapotřebí udělat víc.“
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
