Zatáčka stála na počátku úspěšné kariéry jednoho z nejuznávanějších a nejhranějších současných německých dramatiků Tankreda Dorsta. Tato groteskní hra z roku 1960 patří dodnes mezi jeho nejhranější díla – u nás je přitom prakticky neznámá. Brilantní komedie o lidském údělu, domýšlivosti a paradoxech naší civilizace staví na dokonale jednoduché zápletce. Dorst přitom k vyprávění příběhu kolem jedné autonehody obratně využívá nejrůznějších žánrů – vedle grotesky pracuje s prvky hororu a nešetří černým humorem.
„V rámci této anekdoty se střetává politik vytržený z prostředí ministerských kanceláří s ‚normálními lidmi‘, což je samo o sobě zdrojem pozoruhodné komiky. Nejedná se však o lacinou politickou satiru – kdo je ještě ‚normální‘ a kdo je vůbec ještě člověk, to je otázka, kterou nechává autor otevřenou. Což je nesmírně vzrušující.“ popisuje atraktivitu textu dramaturg inscenace Martin Hýča.
Jak může dopadnout střet vyprázdněné politické figury s lidmi, kteří se živí, jak umí? K čemu vlastně potřebujeme politiky? Může se i v politikovi ozvat špatné svědomí? A co když už bude pozdě? Záhy po úspěchu prvního uvedení v roce 1960 v Lübecku se hra dočkala televizní adaptace v režii Petra Zadeka a následně i rozhlasového zpracování. V Německu velmi oblíbená komedie se na českém jevišti objevuje po takřka dvaceti letech.
Politická groteska o snech a vraždách
V malebné horské krajině pod strmou skálou žijí ve své chaloupce bratři Rudolf a Antonín.
I k nim už však pronikla civilizace. Z ostré zatáčky nad jejich zahrádkou se řítí dolů auta. Rudolf je spravuje a prodává, Antonín řeční zesnulým nad hrobem a posílá podání na příslušné ministerstvo. První, kdo přežije pád, je – jak jinak – ministr, jenž se měl postarat o opravu silnice. Vezme si pan ministr z autonehody poučení? Pustí se nyní do práce? A co když o to Rudolf s Antonínem tak úplně nestojí? Mrazivě ironická politická groteska o snech a vraždách. Přijďte se podívat. A hlavně – nezapomeňte přizpůsobit rychlost jízdy technickému stavu vozovky.
První uvedení inscenace režiséra Davida Šiktance diváci zhlédnou 23. března 2013 ve Studiu.
Režisér David Šiktanc se ve své inscenaci soustředí na komický potenciál textu, přitom však využívá široké možnosti divadla zpřítomnit různé vrstvy dramatu. Na pozadí groteskní komiky tak vyvstávají metaforické významy. "Zatáčka velmi dobře funguje už jako text. Ne náhodou byla inscenována i v rozhlase. Text nicméně nabízí celou řadu situací, které jsou pro divadelní ztvárnění velice vděčné a vtipné. Snažili jsme se vetknout textu jasný divadelní výraz a podpořit jeho mnohovrstevnatost a vnitřní žánrovou pestrost," doplňuje dramaturg inscenace Martin Hýča. V tomto duchu je koncipovaná i kolážovitá scénografie Nikoly Tempíra, který je spolu s kostýmní výtvarnicí Anetou Grňákovou zodpovědný za výtvarnou složku inscenace. Do role bratrů obsadil David Šiktanc Patrika Děrgela a hostujícího Jana Holíka – a konečně postavu ministra Kriegbauma ztvárňuje Miroslav Hruška.
S režisérem Davidem Šiktancem o smíchovské inscenaci Zatáčky
Tankred Dorst nepatří mezi nejznámější a nejuváděnější německé dramatiky u nás. Vy během pěti let inscenujete už jeho druhý text. Čím to?
Během studia na DAMU jsem – jako svou bakalářskou inscenaci – nazkoušel jeho hru Fernando Krapp mi napsal dopis. Fascinovaly mě na ní podobné věci, s jakými se nyní střetávám při zkoušení Zatáčky: žánrová pluralita, důraz na situaci a metaforu, namísto laciné psychologie postav, grotesknost… Samozřejmě téma hry bylo jiné, mnoho motivů – pro Dorsta charakteristických – však zůstalo.
Zatáčka je jednou z prvních Dorstových her. Tankred Dorst hovoří o svých raných textech jako o parabolách. Mně samotnému je takový způsob uvažování blízký. Ono vypouklé zrcadlo, v tomto případně do značné míry navíc roztříštěné, může podle mě poskytnout často lepší odraz, než děj založený na pravděpodobnosti. Stejně tak expresivní herectví se mi zdá často autentičtější než psychologická drobnokresba…
V posledních třech letech putujete po divadelních štacích po celé republice. Režíroval jste v Hradci Králové, Ústí nad Labem i Plzni. Jaký je váš vztah k Švandovu divadlu na Smíchově?
Jsem šťastný, že se k Dorstovi vracím právě ve Studiu Švandova divadla, kde měla v roce 1992 hra Fernando Krapp mi napsal dopis premiéru v režii Petra Lébla a v hlavní roli s Bořivojem Navrátilem. Navíc se do zdejšího Studia vracím potřetí, takže ho – byť jsem tu coby host – považuji takřka za svou domovskou scénu.
Od napsání Zatáčky uběhlo už více než padesát let. Doznal text výraznější aktualizace?
I po padesáti letech působí Zatáčka velice svěžím dojmem. Text jsme – vzhledem k jeho stáří – pochopitelně upravovali, nicméně žádný dramatických změn nedoznal, jednalo se nám o precizování jazyka každé z postav, které kontinuálně probíhá i během zkoušení.
Aktuálnost textu vždy tak nějak souvisí s politickým děním. V Zatáčce je navíc i postava politika. Jakým způsobem se události z české politické scény posledních let promítly do Vaší práce?
Zatáčku jsem objevil před několika lety a zdála se mi být vhodnou satirou na tehdejší agresivní politický styl Jiřího Paroubka. Nicméně, jak čas postupoval, měnil se i můj pohled na postavu ministerského šéfa doktora Kriegbauma. Po volbách v roce 2010, které znamenaly nejen Paroubkův pád, ale také vzestup Věcí veřejných, jsem měl pocit, že postava politika jako jakéhosi demagogického vůdce ztratila na aktuálnosti (nenapadá mě v tuto chvíli lepší slovo) a že bychom se měli soustředit na byrokratické rysy té postavy bez jakéhokoli konkretizování. Poté však přišla přímá volba prezidenta a návrat rétoriky z konce devadesátých let a náš pohled se opět – a zdá se, že naposled – změnil…
Před časem jste inscenoval Meyenburgova Ošklivce, předtím to byl Edward Palmetshofer, Bertolt Brecht, Friedrich Dürrenmatt... Zdá se, že vás to táhne k německé dramatice…
Je pravda, že až na výjimky se věnuji textům z německé jazykové oblasti. V zásadě proto, že přes jasnou strukturu, ponechávají prostor pro cosi, co leží za slovy, výsostně lyrického, zároveň však neúprosného a krutého. Svého času jsem je přirovnal ke kolovrátku, který však vybízí k zastavením, arytmiím, které jsou v konečném úhrnu to nejpůvabnější.
Zdroj: tz
