Zelí pod peřinou a přímo na pláži

Touha po sluníčku byla taková, že celou cestu jsem zvládnul za 2,5 dne. Je to sice šílenej opruz, ale není nad to, vytáhnout se z auta protáhnout a být jen v tričku a kraťasech. Takže jupí, 26°C na slunci, v noci celkem chladno, ale dá se spát jen pod peřinou přímo na pláži a nechat se unášet zvukem vln.

Mojacar, místo, dle místních, hodně nej. Je to až na jihu, kam naštěstí málo turistů dojede autem. Taková pidi vesnička, která byla původně útočištěm hipíků a během 30 let se změnila v anglickou kolonii. V létě je to tu jeden velkej mejdan a zima prohíhá v poklidném tempu odpoledních návštěv a večeří, při kterých padne neskutečné množství alkoholu.

Jinak je toto místo považováno celoročně za  nejteplejší v Evropě, aniž by se opustil kontinent. NEJmenší počet srážek, (teda kromě této zimy, která je asi ta výjimka, která potvrzuje pravidlo). Jedno z nejposlednějších útočišť, kde stále není zastavěné pobřeží jako např. přihlouplá Costa Dorada (plná přitroublých anglických a německých turistů 4. generace), ale bohužel již na tom úpěnlivě začínají pracovat. Nějaký chudinka koupil 5 km pláže a buduje golfový resort pro boháče. Jakoby té vody ve Španělsku už takhle nebylo málo.

Hned vedle se rozpíná národní park Cabo de Gata, který vede přes 100 km až do Almerie, místo, kde i v lednu se dá být v kraťasech a dát si výšlap do okolních pohoří Sierra Cabrera, 960 mnm. Skvělá záležitost - vyhlídka se tyčí po prázdném vnitrozemí, okolo voní levandule, tymián a rozmarýn, štíři si spokojeně pochrupují pod kameny a je asi tak 29°C na slunci a modré nebe.

Nikde nikdo a v dáli se modrá nebe, a já si dávám 3 hodiny výšlap a výtah mého DH kola. Potom si vychutnávám 15 minutový sjezd plný adrenalinu po kamenité cestě necestě, kde jezdí občas Jeepy a přebíhají horské kozy, cesta divoce kroucených serpentin, nad hlubokým srázem si ani nechci představovat, co by se stalo, kdybych vylítl ze zatáčky, 60km/hod, před očima se problikává cesta, kameny ani řádně nevidím, rána za ránou, hlavně pevně držet řídítka a ani na chvilku nepustit přibližnou trasu z očí, zase si nadávám, proč nemám brýle, téměř nevidím jak mi brečí oči. Už jsem bohužel dole, tělo jásá a já chci ještě jednou, ale ta cesta nahoru, tělem probíhá senzace adrenalinu, já cítím skvělou energii, která proudí od hlavy až k patě, to je ten skvělej svobodnej život mimo kancelář, zážitky, které se počítají.

Večer pohoda, probíhá plážová grilovačka krevet a ryb, klasika, která všem chybí v zimě.

Pomalu se chystám dále k jihu přes horský resort Sierra Nevada, dále surf Tarifa až u Afriky...

www.zeli.org


Další články Martina Zelenky,
jednoho z našich dopisovatelů, najdete v archivu rubriky Nohy v pralese