V Koreji stejně jako v Číně a v Japonsku hraje velkou roli konfuciánská tradice, jejíž součástí je úcta k předkům a provádění pravidelných předepsaných obřadů k uctění jejich památky. Ty mohou vykonávat jen synové a další přímí potomci mužského pohlaví. Když má někdo sedm dcer a žádného syna, nebude nikdo, kdo by se postaral o jeho hrob.
Vše se proto točí kolem přímé linie syn, otec, otcův otec atd. Až pravý dědeček umře, budou se při slavnostech na památku zemřelých u jeho hrobu scházet nejen potomci všech jeho synů, ale také snachy. Dcery a jejich rodiny naopak půjdou k hrobům předků svých manželů. U hrobu vnějšího dědečka se shromáždí rodiny jeho synů, pokud nějaké měl.
Stejné je to v Koreji i s babičkou. Jediná pravá babička je ta z otcovy strany, a ta je pro vnoučata velmi váženou osobou. Druhá, takzvaná vnější babička vlastně do rodiny ani nepatří. Pokud má někdo více synů, je ústřední postavou prvorozený, který se v budoucnu stane velkým otcem i pro děti svých mladších sourozenců a jeho žena pro ně bude velkou matkou.
V korejské rodině platí přísná hierarchie nejen ve vztahu dětí k rodičům, ale i ve vzájemném vztahu dětí. Obecně platí, že jménem smějí děti volat jen mladší sourozence. Staršího bratra mladší sourozenci i při hře oslovují vždy jen uctivým Hjongnim – něco ve smyslu vážený pane starší bratře. Ani na starší sestru nemohou sourozenci volat jménem. Mladší bratři jí říkají Nuna – starší sestro, ale mladší sestry musejí užít zdvořilé Hjongnim. Vlastně jí tedy říkají starší bratře a ne starší sestro. Rovnocenné vztahy nepanují ani mezi jednovaječnými dvojčaty. To z nich, které přijde na svět o několik minut později, je tomu staršímu celý život podřízené.
Rodinou se v Koreji myslí společenství pokrevních příbuzných v nejširším smyslu včetně strýců, tet, bratranců a podobně, ale přirozeně ne těch vnějších. V rámci rodiny si všichni pomáhají při řešení obtížných situací, společně podporují nejnadanější děti na studiích, ale společně je také zasáhne neúspěch nebo veřejné provinění kteréhokoli jejího člena.
Korejky se emancipují
Až do poloviny dvacátého století žily korejské ženy téměř jako ve středověku. Žena měla porodit co nejvíce synů a láska či romantika byly nežádoucí. Prakticky všechny sňatky ještě před padesáti lety organizovali dohazovači. Oficiálně nesměla dívka před svatbou o samotě s žádným mužem ani promluvit a panenství bylo samozřejmou podmínkou. Tajné milenecké schůzky sice v Koreji existovaly i ve starých dobách, ale na první opravdové veřejné schůzky si Korejky začaly zvykat až po roce 1970.
Ještě kolem roku 1990 bylo na ulicích Soulu vidět jen málo dvojic a veřejně se držet za ruce bylo zcela vyloučené. Pak došlo k náhlému obratu a nyní se mladí Korejci chovají na ulici stejně jako u nás. V posledních deseti letech prochází jihokorejská společnost obrovskými změnami.
Problém zvaný tchyně
V jedné domácnosti v Koreji dnes žijí převážně dvě generace, rodiče a děti. Nevěsta, která se obvykle nastěhuje k manželovi, bývá první léta zcela vydána na milost tchyni. Zlepší se to, až když přivede na svět prvního syna.
Ještě kolem roku 1970 bylo v Koreji téměř nemožné, aby se rozvedená žena znovu vdala, a tak tam prakticky neexistovaly rozvody. Když se nové sňatky staly po roce 2000 běžnou věcí, počet rozvodů prudce stoupl a dnes se rozvodovostí řadí Jižní Korea na jedno z předních míst na světě hned za USA. Více než dvě třetiny rozvodů jsou na návrh žen a nejčastějším důvodem je fyzické týrání opilými manžely. Na druhém místě jsou neshody s tchyněmi, protože v případě společného soužití s mužovými rodiči se i dnes podle staré tradice očekává od snachy absolutní poslušnost.
Text a foto: Jiří Janoš
Zdroj: 100+1
Země, kde každý má jen jednoho dědečka
23.11.2009
Že každý člověk má dva dědečky a dvě babičky? V Koreji to neplatí. Když se Korejce zeptáte, zda hovoří o dědečkovi z otcovy, nebo z matčiny strany, velice ho to překvapí. Dědeček z matčiny strany není v Koreji opravdovým dědečkem.
