Žít v páru?

U zvířat je pojem pár neodmyslitelně spojen s reprodukcí a sexualitou zajišťující přežití druhu. U ptáků je život v páru dán nutností postarat se o přežití: mláďata potřebují více potravy, než by dokázal získat jeden rodič.
Podle paleontologů lze existenci páru u lidí vystopovat do doby před jedním a půl až dvěma miliony let. Tehdy se člověk postavil na zadní končetiny a začal chodit vzpřímeně. Došlo k postupnému zvětšování mozku a ke zúžení pánve. Ženy začaly rodit s většími obtížemi, často při porodu umíraly. O potomka se musel někdo postarat, protože na rozdíl od zvířat se lidské mládě nerodí plně vyvinuté. Důležitým faktorem ovlivňujícím vznik páru u člověka byl přechod od kultury sběračů ke kultuře lovců. Pár se stával ekonomickou jednotkou. Muž lovil a přinášel potravu, žena se starala o potomka.

Vztahy před manželstvím
Všeobecně rozšířená přesvědčení se od skutečnosti občas liší. Není tomu jinak, ani pokud jde o manželství a předmanželský sex. Lidé si většinou myslí, že zákaz předmanželského sexu je stejně starý jako katolická církev. Není to pravda. Katolická církev tyto vztahy oficiálně odsoudila teprve v osmnáctém století. Benevolentně se k otázce vztahů před manželstvím stavějí i mnohé národy v Oceánii nebo v subsaharské Africe. Sexualita adolescentů je tam naprosto běžná.

I muslimská kultura předmanželský sex zná. V Íránu například mohou mladí muži uzavírat mout’a — dočasné manželství trvající jednu hodinu až devadesát devět let. Ovšem pouze s vdovou nebo s rozvedenou ženou. Mladé dívky tuto možnost nemají. U těch stále platí, že do manželství musí vstupovat jako panny.

Dva a více
Pár je záležitostí prastarou, jeho formy se však čas od času a místo od místa liší. Nejčastější je dnes monogamie, ale není jedinou možností. Několik set milionů lidí v Africe, v Orientu a v Asii uznává polygamii. V zemích jako Mali, Senegal nebo Togo žije v polygamním svazku více než polovina všech žen.

Vedle této možnosti zná lidská civilizace také polyandrii – více manželů jedné ženy. Ta se však v současnosti vyskytuje jen u půl procenta celosvětové populace.

Nejnovější formou, i když zatím realizovanou poměrně zřídka, je společný život několika párů tzv. polyamorie. Partneři se vzájemně střídají, takže je sex neomrzí, bydlí společně ve velkém domě a společně pečují o děti své široké rodiny, v níž obvykle žije nejméně pět až šest dospělých. Ukazuje se, že děti v takové rodině jsou šťastné, společenské, mají pocit, že neustále o ně někdo pečuje, a přitom dospělí členové mají možnost kariérního postupu a rozvíjení svých zájmů.  

Další možností v historii mnohokrát vyzkoušenou a dnes stále častěji realizovanou hlavně v manažerských kruzích je, že muži a ženy žijí odděleně a setkávají se jenom kvůli sexu.

Manželská instituce
Nelze určit, kdy přesně v historii se zrodil zvyk uzavírat manželství. Je však znám ve všech kulturách. Všem je také společný další jev: partnera si člověk hledával v jiné skupině lidí v jiném kmenu, v jiné vesnici, i když převážně sousední. To zaručovalo rozvoj genetického potenciálu potomků a zabraňovalo incestu. Podobně se chovají i zvířecí druhy.

Původně se manželství uzavíralo velmi prostě: muž si ženu ukradl. Až do osmnáctého století neznáme pojem manželství jako spojení dvou rovnocenných jedinců v páru. Jedinou funkcí svazku bylo zajistit reprodukci rodu, později uchování rodového jména a majetku. V osmnáctém století se poprvé začíná hovořit o lásce, o osobním štěstí a o soužití. Roku 1791 ustavuje Francie instituci civilní svatby a také práva na rozvod, které bylo v některých státech, například v Irsku, ustanoveno teprve nedávno.

Páry mizejí
Počet párů uzavírajících manželství v rozvinutých zemích výrazně klesá, nejvíce v severských státech, pře­devším ve Švédsku. Mít papír na manžela či manželku je tak trochu z módy. Preferují se vztahy založené na dobrovolnosti a možnost kdykoli bez problémů a rozvodu odejít.

Také stále více dětí se rodí mimo manželství, například u nás třetina, v některých západních zemích i více než padesát procent. Narození dítěte už není důvodem k uzavření sňatku, což neznamená, že by se o dítě nestarali oba partneři. Ve většině případů je otec oficiálně uveden, i když i tam tendence zvolna směřuje k tomu uvádět jen matku.

Zdroj: 100+1