Živočisné povídky o celém světě a jeho konci

Ať už se spisovatelé snaží více či méně někoho ze slavných a pravděpodobně i již zesnulých kolegů napodobovat anebo jsou jimi tak či onak poznamenáni, je jejich rukopis a styl vždy originální. A jestli se jejich způsob oslovení nebo vyjádření zamlouvá právě vám, zjistíte většinou po prvních stránkách.

V případě knihy Konec světa jsem zpočátku získávala dojem, že jde zase o jednoho ze znuděných, velice líných a zádumčivých pozorovatelů, kteří chodí z hospody do hospody, řeší většinou bláznivé ženské, které si s nimi pohrávají, a pátrají po smyslu života doma u televize s otevřenou lahví červeného, které si pořídili za poslední drobný cestou z trafiky. Procházka do trafiky kvůli zakoupení Startek byla jejich jedinou náplní dne, teď už si tak jenom počumují a sem tam jim někdo zazvoní za dveřmi nebo ještě lépe zaklepe na okno. Vždy totiž bydlí v přízemí a jejich byt je častým útočištěm podivuhodných, ve stejné čtvrti bydlících individuí.

A pak mi něco zarazilo. Kniha je složena z povídek, čtvrtá se jmenuje Konec světa. Název je přesný, možná by tam mohlo být něco ve smyslu o celém světě a jeho konci nebo tak.
V povídce najdete všechnu zoufalost, živočišnost a slitování, do očí a vnitřností vás zasáhne sex a nezadržitelné stárnutí. Ženský zůstávají samicemi daleko déle, než by řekl pohled na ně a chlapi se tomu nevyhnou. Je tam celá ta zoufalá zvířena ve své nahotě, obal zvaný lidskost se vytratil.

Další hrdina, již z jiné povídky, se vydá na útěk do Indie před jednou zvlášť zákeřnou samicí. Původně tam měli jet spolu, ale ona pár dnů před odletem začala mile žadonit, jestli by s nimi mohl jet jeden její kamarád. Hrdina tedy vybral peníze, koupil si letenku a druhý den byl na cestě do Bombaje. Nevěděl, co tam bude dělat a ani jak tam bude dlouho. Nakonec pronikne mezi místní a holič s ním pravidelně, navzdory frontě holení chtivých sousedů, vypije mlčky šálek čaje. Po několika měsících, kdy je čtenář obeznámen se vším, včetně smradů, divných zvyků místních obyvatel i jejich prasat, se vydává konečně k moři. Nakonec okrade Evropana a zbitý odlétá domů. V letadle už zase neví, co bude ve svém cíli dělat.

Co mě ale nakonec zcela přesvědčilo, byla popsaná situace z tramvaje. Přesně na to koukáme všichni každý den. Na důchodce, kteří nás zabíjejí zatrpklým pohledem, na mladíky v bombru s odbarveným účesem, který je zastřižen do tvaru „dokonalého pařezu“ a na cizince, kteří své děti vychovávají trochu jinak.

Emil Hakl působí tak, jako psavci zmínění v prvním odstavci. Má ale tu výhodu, že jeho řádky popisují svět kolem nás přesně takový, jaký je. Přečtěte si to.