S kolegyní lékařkou a pěti studenty medicíny se nacházím v Keni, vesničce Itibo, kde humanitární organizace ADRA provozuje zdravotnické zařízení, včetně stomatologické ordinace. Snídáme společně na terase, pro změnu opět banány, a okolo nás se pomalu trousí do ambulance první pacienti. Nšóči, náš hlídač a vrátný v jedné osobě, na mě už během snídaně mává a posunky naznačuje, že pacient čeká už i na mě. Vytrhnutí stoličky jde hladce.
Spolu s medičkou Romanou se už ale připravujeme na dalšího pacienta. Očekáváme dvanáctiletou Joyce, které jsem musela minulý týden kvůli úrazu vytrhnout horní pravý řezák. Slíbila jsem jí, že jí vyrobím nový a teď v afrických podmínkách, bez laboratoře, finišujeme s jeho výrobou. Použila jsem část korunky ulomeného zubu, chybějící část dostavěla fotokompozitním materiálem, který tu máme naštěstí k dispozici, a odřízla kořen. Teď, už ve spolupráci s Joyce, dolaďujeme tvar a velikost, dobrušuji a leštím a zoubek jí lepím k sousedním zubům stejným materiálem, kterým jsem dostavovala. U nás se podobná technika používá spíše jako provizorní, tady budu doufat, že Joyce vydrží zub co nejdéle.
Okolo druhé odpoledne se trávník před ordinací začíná modrat. Přicházejí na prevenci děti z místní školy v modrých uniformách. Každý den zvládneme vyšetřit 25 dětí a asi 10 odsanovat. Dnes očekáváme 4 chlapce na spravení zubů a celou novou chlapeckou třídu na prohlídku. Trochu mě znejistí, když na trávníku posedávají samá děvčata. S učitelem bývá těžká domluva, občas se stane, že dorazí úplně jiná třída anebo děti, které už u nás byly. Problém vyřešíme, učiteli znovu připomeneme, koho má zítra přivést a se studentkou Romanou celé odpoledne vyšetřujeme, spravujeme a rozdáváme zubní kartáčky a pasty. Pokaždé se nám nahrne skupina dětí do ordinace, koukají nám pod ruce a navzájem se sobě smějí, když necítí pusu po anestezii. Uprostřed práce nás překvapí výpadek proudu. Anebo spíš nepřekvapí, nasadíme čelovky a pokračujeme dál. Po páte odpoledne máme hotovo a sterilizujeme nástroje na zítřek.
Vypadá to na klidný večer na terase. Čteme, povídáme, večeříme. Úporné troubení za vstupní branou nás z klidu ale vyvede. Okolo nás za chvíli prosviští motorka se třemi pasažéry, ten uprostřed se drží spíš silou vůle. Kolegové „všeobecňáci“ v čele s Alešem se mobilizují a na sálku vzápětí už vyšetřují. Jde o mladého muže v bezvědomí s ránou na hlavě a zlomenou klíční kostí. Od spolujezdců se snaží zjistit, co se stalo. Nehoda na motorce. Je v poměrně kritickém stavu a v našich podmínkách pro něj nemůžou nic dalšího udělat. Organizuje se proto převoz do místní nemocnice. S Alešem a kolegyní lékařkou se vydáváme naším terénním vozidlem – ambulancí – do 45min vzdáleného města. U vchodu dva vojáci se samopaly, tmavé chodby, sotva svítící světlo. Na sále lékař v civilu zašívá koleno. Prý máme položit pacienta vedle na lůžko, až skončí svoji práci, podívá se na něj. V celé nemocnici je lékař pouze jediný. Při zpáteční cestě sedíme zamlkle. Spíš se potichu modlíme, abychom nikdy nebyli nuceni využít služeb tohoto zařízení. Zpět do Itiba přijíždíme po půlnoci a ještě před spaním u čaje líčíme ostatním dojmy. Marně přemýšlím, k čemu tenhle zážitek přirovnat.
Autor: Markéta Hrubá, stomatoložka, dobrovolnice ve zdravotnickém středisku Itibo v Keni
Zdroj: tz ADRA.cz
