Chodec k jihozápadu

Naprosto přesně mi paměť oživily teprve letošní pořady v TV k ukončení druhé světové války - s oběťmi kolem 50 milionů lidí. U nás i v Polsku, a dokonce v Rusku s průvody neonacistů a úsluhami policie pro jejich ochranu a za peníze občanů, což je silně fujtaixlové, fujtajflové a dále pobuřující. A v pouhém Co naděláš? řešení určitě není!

V květnu 1945 při pražské revoluci utekli jsme, já s našimi a s rodinou vrstevníka, pozdějšího akademického malíře Karla Sloupa, mimo bydliště, za  naši vesnici, před kterou se nacisté usadili, občas vystřelili a  blíž nešli. Spali jsme přesto několik dní v roklích a lesích, “pod širákem“, respektive na a pod automobilovou plachtou z kdysi nového auta, které otci Němci odebrali už v roce 1939 při okupaci. Pár kilometrů od Karlštejna jsme potkávali jiné skupiny obyvatel i sousedy. Domů se nikomu nechtělo.

Na jednom mírně k jihu svažitém poli k nám přistoupil chodec. V civilu. Vyptával se - česky, na  směr k Plzni s tím, že má na Karlově Týně důležitou schůzku. Přitom, snad chlubivě, ukázal na dlani browning. „Pěkné dělo“ bych jen o pár týdnů později charakterizoval onu zbraň. To už jako ještě ne desetiletý jsem měl po uprchlé německé armádě nasbírán zhruba tucet střelných trofejí - včetně samopalu, „bubíňáku“, patřičného střeliva a dalšího.

Sotva se neznámý pochlubil zbraní, ihned k němu přistoupili jako na povel a kupodivu velice těsně, tělo na tělo, jak statný pan Sloup, povoláním tesař, tak i můj otec. Zblízka mu žádaný směr vysvětlili. Spěšně poděkoval, odešel. Oba otcové rodin se poté dohodli, jak rázem byli rozhodnuti, každý sám, v případě nebezpečí se pistole zmocnit. Nikoliv snad ustoupit do uctivější vzdálenosti, což by bylo přirozenější. Možná instinkt chránit obě rodiny i sebe, byl dominantní.

Asi za rok jsem si četl a nalistoval v tehdejším časopise odbojářů Partyzán popis a fotografii stále ještě hledaného gestapáka. Poté jsme se v obou rodinách shodli. Šlo o uvedeného chodce k jihozápadu s Američany u Písku, Plzně, Domažlic. Zda až tam unikl, zcela, nebo byl později rozpoznán, dopaden a potrestán, jsme už nevypátrali. Paradoxem je, že už vím o  tom občas cestujícím občanovi z autobusu, komu je podoben a s kým nejspíš nemá nic společného.