Charles Darwin byl po celý život fascinován mimikou obličeje zvířat i lidí. V londýnské zoo umístil do klece orangutanů zrcadlo a sledoval, jak se zvířata tváří a jaké grimasy dělají rty. Studoval fotografie plačících dětí a smějících se žen stejně jako portréty člověka, jehož obličejové svaly byly zkřiveny elektrickými šoky.
Aby si své úsudky potvrdil, obracel se na přátele a známé a ptal se jich, co si o fotografiích myslí, jaké emoce jsou na nich vyjádřeny. Sestavil seznam šestnácti otázek, který rozeslal známým po celém světě. Začínal dotazem, zda je překvapení spojeno s doširoka otevřenými ústy a zvednutým obočím. Druhá otázka zněla: červená se člověk při pocitu hanby a které části těla tento jev postihuje? Třetí dotaz směřoval k emocím spojeným se svraštěným čelem, vystrčenými rameny a zatnutými pěstmi. Odpovědi přicházely z Bornea, Kalkaty, Nového Zélandu. Získané poznatky se staly součástí Darwinovy knihy Vyjádření emocí u člověka a zvířat, která vyšla v roce 1872. Do té doby pokládala věda lidskou tvář za výsledek božského aktu stvoření. Darwin se snažil dokázat, že za výrazy tváře stojí evoluce.
Rozdílní a podobní
Jedním z důkazů byl zmíněný dotazník. Lidé na celém světě dělají grimasy, které se od sebe příliš neliší. Vznikají aktivací stejných obličejových svalů a člověk se je naučí už v dětství. Výrazy obličeje jsou podle Darwina reflexy zakořeněné hluboko v lidském mozku. Kdo se chce o jejich původu něco dozvědět, musí se zaměřit nejprve na tváře zvířat, protože i když je lidský obličej svým způsobem výjimečný, jeho mimika se do určité míry shoduje s mimikou jiných živočišných druhů. Důkazem je třeba tvář útočícího rozzuřeného psa ve srovnání s jeho výrazem ve chvíli spokojenosti nebo tvář opice ve stejné situaci. Blízkost k člověku je v takovém případě až zarážející.
Pro Darwina byl výraz tváře komunikačním prostředkem, jazykem vyjadřujícím emoce, kterým se lidé dorozumívali dříve, než začali používat slova. Současná věda pracuje s daleko přesnějšími metodami než kdysi Darwin. Studuje tváře nenarozených dětí, skenuje mozkovou činnost a elektrickou aktivitu obličejových svalů a výrazy tváře zaznamenává vysokorychlostními kamerami.
Dlouhý vývoj
Všechny obličejové svaly člověka se vyvíjejí ze skupiny buněk, které se nacházejí u lidského plodu v oblasti hlavy. Stejné je to u ryb nebo třeba u říčních mihulí, které pomocí těchto svalů přijímají potravu a vodu. Suchozemští živočichové měli vyšší nároky na zpracovávání potravy, získali proto silné svaly spojené s čelistmi. U savců se objevily i svaly umožňující další pohyby, například obnažení zubů nebo změny polohy uší. Cesta ke komunikaci mimickými svaly byla otevřená.
Vrcholným komunikačním nástrojem jsou tváře primátů. Velké bloky obličejových svalů, které měli ještě před šedesáti miliony let, se u nich časem změnily na malé specializované svalové tkáně, jejichž úkolem je třeba jen zdvihnout obočí nebo sešpulit rty. Vznikly nové nervové sítě, které tyto specializované svaly ovládají, a zvětšila se oblast mozku, odkud jsou řízeny.
Tváře primátů mají s lidskými tvářemi společného víc, než se dosud předpokládalo. Stejné svaly se u nich nacházejí na stejných místech jako u člověka a používají je stejným způsobem jako lidé. Dokonce i obličejové svaly, o nichž se soudilo, že je má jen člověk.
Klíčem je napodobení
Za všechno nejspíš může intenzivní společenský život primátů. Přírodní výběr zvýhodnil ty, kteří dávali své pocity najevo a dokázali číst ve tvářích jiných. Výraz tváře rozhodoval o dominanci a podřízení, upevňoval vzájemná pouta a bránil vzájemnému napadání jednotlivých skupin. Primáti, kteří žili ve větších skupinách, získali tyto dovednosti dříve než ostatní. Měli více svalů v obličeji a větší mozková centra, která tyto svaly řídí a dešifrují, jaká informace se v nich ukrývá. Při pohledu do tváře se u primátů spouští složitý proces, na jehož konci je zjištění, zda se například druhý jedinec bojí nebo je agresivní.
Stejné je to u lidí. Kdykoli člověk spatří tvář jiného člověka s výrazem například hněvu nebo smutku, na malý okamžik, asi na třetinu sekundy, naznačí stejnou grimasu. Napodobování mimiky druhých lidí je nám vlastní, děti to dokážou už několik dní po narození. Jde o lidský instinkt, chování, které si ani neuvědomujeme. Stejně se chovají třeba orangutani, kteří opakují výrazy tváře jiných jedinců asi na půl sekundy. Napodobení výrazu obličeje jiných lidí není samoúčelné, slouží k pochopení jejich pocitů.
Psycholožka Lindsay Obermanová z Harvardu to demonstrovala jednoduchým experimentem. Nechala skupinu dobrovolníků vzít do úst pero a potom rozeznávat výrazy tváře jiných lidí. Dobrovolníci snadno poznali projevy smutku a hněvu, měli však potíže s tvářemi vyjadřujícími štěstí. Důvod? Drží--li člověk v ústech pero, používá při tom stejné mimické svaly jako při úsměvu. To mu brání je zapojit, má-li na okamžik napodobit a tedy i správně dešifrovat šťastný obličej.
Cena za krásu
Při nevědomém napodobování výrazu tváře jiných lidí se aktivují různé části mozku. Náladě se přizpůsobí celé tělo, změní se například rychlost srdečního tepu. Člověk – pozorovatel na okamžik skutečně prožije stejnou emoci jako pozorovaný.
Na Technické univerzitě v Mnichově byl proveden zajímavý experiment. Byla při něm použita látka Dysport, ekvivalent Botoxu. Dysport a Botox jsou obchodní názvy látky vyráběné z botulinu, toxinu produkovaného bakterií Clostridum botulinum. Používají se ke kosmetickým účelům, zejména k omlazení pokožky obličeje. Botulin uvolňuje svalové napětí způsobené nadměrnou produkcí přenosových látek (neurotransmiterů), v tomto případě acetylcholinu, který vyvolává kontrakci svalů. Cílená dávka botulinu nepoškodí nervovou buňku ani produkci neurotransmiteru. Po nějaké době se obvykle vytvoří náhradní výběžky nervové buňky a přenos acetylcholinu se obnoví. Proto léčebný efekt po několika měsících vymizí a zákrok je nutné opakovat.
Při experimentu byl devatenácti ženám aplikován do obličeje Dysport. O několik týdnů později jim vědci ukázali obrázky lidských obličejů s výrazem smutku, radosti, hněvu a současně měřili činnost jejich mozku. Výsledky byly srovnávány se skupinou žen, které Dysport nedostaly. Ukázalo se, že u žen, jejichž svaly byly důsledkem podání Dysportu ochablé, je méně aktivní amygdala, oblast mozku významná pro zpracování emocí. Jinými slovy: znehybníli obličejové svaly, člověk ztrácí schopnost porozumět emocím jiných lidí.
Zdroj: 100+1
