Začněme zvolna, třeba výčtem autorových úspěchů: Jak jsem v předminulém dílu našeho zdravě tělesného seriálu slíbil, dočkali jste se v dílu minulém autorova příjemného poznání, že skutečně lze cítit radost z pohybu. Někdy až nezřízenou. Jde jen o to, najít si vhodný způsob. A víme už, že to se sportem nemusí nutně mít cokoli společného.
Ale zpět k horám. Hory jsou totiž podnět k zamyšlení nad mnoha věcmi. Třeba nad tím, že na sport není v žádném věku pozdě a je třeba začít kdykoli, nejlépe hned. V tomto smyslu jsou hory výzvou, před níž neuteče žádný zoufalec.
Jako ti dva muži středního věku, kteří jistě stáli na lyžích prvně. Na vleku se jim podařilo zachytit teprve za pátou kotvu a s vypětím všech sil se jí drželi statečně, dokud jim cestu nezkřížil sám osud. Jel jsem na kotvě hned za nimi a tetelil se trapně škodolibou radostí, přiznávám. Lano sunulo je vzhůru a oni, všechny svaly na těle křečovitě zatnuté, zdolávali v obavách metr za metrem. Musí to být zázračný pocit, prvně se nechat vyvézt až úplně nahoru, myslel jsem si a vduchu jim fandil, ať se jim to podaří. Na místech, kde byla stopa zničená, měli značné problémy a párkrát nechybělo mnoho a spolu navzájem poslali se k zemi. Ale zatím se drží.
Šineme si to vzhůru svahem. Podívám se po něm vpravo, tam další exot, tentokrát v džínách a kožené bundě. Jeho trajektorie směřuje směrem k nám a žádné lano ho nedrží. V mírném podřepu a stejné křeči jako jeho dva kolegové na laně přede mnou, sune se zvolna napříč svahem rychlostí, jaká by znudila i hodně tlustou paní o berlích. Ten člověk jede téměř po vrstevnici, ale z výrazu jeho tváře je zřejmé, že jeho rychlost se mu zdá přímo smrtelná a jeho lyže jsou to poslední, co má v té chvíli pod kontrolou. Kdyby si sednul na zadek, udělal by nejlíp. Ale nemůže - je v křeči, a tak není v jeho silách udělat s tím cokoli.
Vlek se zvolna plazí a spolu s tlumenými hlasy někde hluboko pod námi, nízkým sluncem a téměř nepatrnou rychlostí exota dává mi pocit, že sleduju velmi zpomalený film. Koukám na toho lyžníka, pak na ty dva přede mnou, a odhaduju, že to prostě nemůže nevyjít. I oni už na něho mávají a z posledních sil zavěšeni na kotvě něco na něho polsky křičí. Avšak přikrčený jezdec jen rezignovaně a velmi pomalu najíždí na nepatrnou bouli. Tím trochu podřepne v kolenou, čímž se možná domnívá brzdit, ale důsledkem je právě opak. Zbývá mu poslední půlmetr a následuje velmi pomalé duc - trefil se. Řvu smíchy a všichni tři se kácí k zemi jako v kuželkárně.
Nahoru teda nedojeli, kluci. Ale snažili se. Přijali svou výzvu a nebýt toho zoufalého střelce, beze zbytku ji naplnili.
Jeďte taky. Každý půlden i každá modřina stojí zato. Je to jen pár kilometrů, ale člověk má pocit, jako by se ocitl v jiném čase i prostoru.
