Najednou jsem byla nevyspalá, pořád se strachovala a první měsíce po porodu jsem veškerou denní činnost zaměřovala na to malé nic, co pořád hladově řičelo v naší blízkosti. Když jsem pak poprvé vyrazila mezi lidi a mohla si už po těch dlouhých měsících těhotenství dát něco pro dobrou náladu, byla jsem jako debil. Usmívala jsem se na všechny okolo a všem cpala svoje neuvěřitelně silné a znovu nabité pocity svobody a radosti z přítomnosti kamarádů a bezmezného tlachání. Byl to svým způsobem návrat do reality.
Pak ještě trvalo, než jsem se chytla zase v práci a sladila s ní péči o dítě, pak se dlouze řešily nemoci a rýmy a uši, a pak jsem se teprve trochu vydala svou cestou. Ale každý den už musím přemýšlet jak a kdy, a co dřív a co ještě den počká.
Mají náskok a když nic jiného, hodiny jim netikaj. Co má kdo proti tomu, když si pohledný a zaopatřený čtyřicátník najde sličnou pětadvacítku? No nic a navíc má vedle sebe pružnou a energií nabitou ženu, která se v případě předčasného důchodu postará. Neřešila bych to jinak.
Znáte ty situace, kdy si vzpomenete na slova babičky, která říkávala to a támhleto. Jak stárneme, sem tam nás napadne, že měla pravdu. Neříkala ta vaše, že to musíte tak cejtit a že tyhle věci musí jít od srdce?
No jo, zase měla pravdu. Je prostě úplně jedno kolik vám je. Musíte to tak cejtit.
