Policejní vyjednávači

Existují už vědecké teorie i konkrétní návody, jak by měl policejní vyjednávač postupovat, i když rozhodující je samozřejmě konkrétní situace. Od sedmdesátých let minulého století se při vyjednávání s lidmi zadržujícími rukojmí začaly používat vědecké psychologické postupy. Jejich duchovním otcem je doktor Harvey Schlossberg. Po dvaceti letech práce v policejním oddělení v New Yorku si udělal doktorát z psychologie a v roce 1973 založil speciální tým policejních vyjednávačů. Tam se při konkrétních akcích rodily nejlepší způsoby vyjednávání, které se dodnes používají na celém světě.

Vlastnosti vyjednávače
Podle Schlossberga musí vyjednávač považovat toho, kdo rukojmí zadržuje, za člověka, který potřebuje také pomoc. Musí mu neúnavně, ale hlavně velmi pozorně naslouchat, vyslechnout klidně hrozby, kletby i nadávky a také požadavky. Přitom si musí neustále uvědomovat, že hlavním cílem není potrestání člověka nebo lidí, kteří rukojmí zadržují, ale osvobodit rukojmí živé a bez zranění.

Postupy vyjednávání
Zhruba po třiceti minutách má vyjednávač základní představu, jak nebezpečná situace je. Pokud lidé zadržující rukojmí nikoho během první půlhodiny nezabijí, je velká pravděpodobnost, že střílet už nebudou. Pokud nějaké rukojmí hned zpočátku zastřelí, naděje na úspěšné vyjednávání jsou mizivé a jedinou správnou alternativou bývá včasný zásah speciálních jednotek. Hlavním úkolem vyjednávače na počátku akce je mírnit napětí. Snažit se zjistit, jaká je situace na místě, kde jsou rukojmí zadržováni, například v bance, a vnutit jednomu z jejich věznitelů představu, že je schopen splnit jeho požadavky. Pro vyjednávače je irelevantní, co chtějí věznitelé rukojmích. Potvrzenou úspěšnou taktikou je nechat si jejich požadavky neustále opakovat a upřesňovat. Nechat je co nejvíc mluvit. Pokud chtějí auto, aby mohli ujet z místa činu, zeptat se jich na značku, zda má mít auto klimatizaci, jak daleko pojedou, chtějí-li benzin do kanystru, prostě upoutat pozornost věznitelů na technické problémy a odvést ji od rukojmích.

Teroristé
To jde třeba v případě překažené loupeže v bance, kde následně došlo k zadržení rukojmích. Daleko obtížněji to funguje v případě teroristů nebo spíše to vůbec nefunguje. Jsou obvykle daleko od domova v jiné zemi a jejich pud sebezáchovy je minimální. Požadují obvykle velkou částku peněz, propuštění vězněných spolubojovníků nebo přímo změnu politického systému. Tyto požadavky jsou pro většinu států nepřijatelné. Navíc v ostatních případech mají únosci většinou zájem, aby dosáhli svého, a vraždění rukojmích v původním plánů nemají. U teroristů je tomu jinak. Vědí, že vraždění rukojmích je vynese na titulní stránky novin i do centra zájmu dalších médií. O to se snaží a velmi často je jednou z podmínek zveřejnění jejich programu či vyjádření k politické situaci.

Hlad a žízeň
Po třech hodinách nebo trochu později počáteční nápor adrenalinu v krvi věznitelů mizí a začíná se ozývat hlad a žízeň. Kdysi se to bralo jako vhodná příležitost ke smlouvání. Pošleme vám jídlo a pití a vy pusťte jedno rukojmí. Podle dnešních teorií je to chybný přístup. Potřeby věznitelů i rukojmích samotných je třeba zcela ignorovat. Nové teorie také doporučují nežádat si rukojmí na telefon, neptat se, zda jsou v pořádku. Předstírat, že o ně není v podstatě zájem a že nemají pro věznitele obchodovací hodnotu, i když opak je pravdou.

Prvořadým zájmem je bezpečnost rukojmích. Na druhé straně se doporučuje vytvořit v průběhu vyjednávání dojem, že věznitelé mohou dostat cokoli, naslibovat jim vše a splnit pak co nejméně nebo nic. Dá se předpokládat, že zhruba po pěti hodinách vyjednávání jsou věznitelé rukojmích patřičně unaveni. Po celou dobu musí být ve střehu, nemají šanci si odpočinout. Svou roli začínají hrát emoce i hormony. Vysoká hladina adrenalinu v krvi likviduje zásoby cukru. V této situaci stres kombinovaný s únavou a nedostatkem cukru v krvi může vést pachatele k chybám. Únava, vyčerpání a touha spát jsou nejlepšími pomocníky vyjednávačů. V řadě případů našla policie po několika hodinách vyjednávání na místě činu všechny spící – věznitele i rukojmí.

Možnosti
Jak takové případy držení rukojmích mohou dopadnout? V podstatě jsou tři možnosti: za prvé věznitelé se vzdají a jsou zatčeni. Za druhé zasáhnou speciální jednotky, které věznitele zabijí nebo zatknou a mnohdy jsou při takovém zásahu oběti i v řadách rukojmích. Třetí možnost je dnes nejméně pravděpodobná. Představuje splnění požadavků únosců a jejich únik. Tyto tři možnosti vůbec neplatí v případě teroristů. Jak už bylo řečeno, ti jsou ochotni většinou zemřít, a tak v těchto případech nejde o klasické vyjednávání. Jedinou možností, i když také špatnou, protože zvláště v tomto případě jde rukojmím o život, je zásah zvláštních jednotek.


Typy věznitelů rukojmích a způsob vyjednávání
1. Psychicky nebo emocionálně narušení lidé
V tomto případě se používá aktivní naslouchání, empatické odpovědi, vězniteli se dává prostor, aby vyjádřil své pocity a důvody, proč rukojmí zajal. V řadě případů si tak psychicky narušený člověk teprve v průběhu vyjednávání uvědomí, kam se až vlastně dostal, a často se nakonec zhroutí a vzdá.

2. Lidé přistižení při kriminálním činu, například při vyloupení banky.
Vyjednávání bývá dlouhé. Zásadou je především zklidnit situaci, která bývá chaotická. Cílem bylo vyloupit banku, držení rukojmích je předem obvykle neplánované. Vyjednávač musí vytvořit určité pouto mezi sebou a vězniteli a zabránit neuváženým akcím a zbytečným ztrátám na životech.

3. Teroristé
Vyjednávač v tomto případě získává čas a snaží se vnést rozkol mezi členy skupiny tím, že jedná jen s vybraným vůdcem. Ten je pak obvykle členy skupiny obviňován, že nedokáže prosadit jejich původní požadavky. Při jednáních jde především o čas a získání informací k zásahu speciálních jednotek.


Několik zajímavých údajů
90 procent případů držení rukojmích v USA trvá deset hodin nebo méně.
V případě ozbrojeného zásahu je 78procentní nebezpečí, že dojde k zabití nebo zranění ať už věznitelů nebo rukojmích.
U 50 procent věznitelů rukojmích bývá zjištěna psychická porucha.
88 procent případů držení rukojmích je v USA úspěšně vyřešeno policejními vyjednávači.

Zdroj: 100+1