O tom, že byly obtěžovány a zneužity vojáky, vypověděla více než polovina dotázaných dětí. Nejčastěji byly zneužity dívky ve věku deseti až čtrnácti let, výjimkou nejsou ale ani šestileté děti.
Alarmující počet zneužívaných dětí se ale netýká pouze zemí třetího světa. Situace je obdobná i v jiných zemích, včetně České republiky. Podle jedné ze dvou porevolučních studií se s některou z forem sexuálního zneužití v dětství u nás setkala až čtvrtina dotázaných, s výraznou převahou dívek.
O zneužívání dětí jsme na našich stránkách psali již několikrát. Jde ale o téma, na které bohužel ve sdělovacích prostředcích narážíme pravidelně. Proč? Nejspíše proto, že případů je tak mnoho a okolí zneužívaného dítěte často mlčí nebo vůbec nemá podezření.
Násilníci se často vymlouvají na to, že je dítě, které zneužili, samo vyzývalo a provokovalo. Může tento argument obstát? Nejde o mýtus, který je stále velmi hluboce zakořeněn v české společnosti? Patří určitá forma sexuálního chování k dětskému projevu?
Děti se mnohdy bojí o svém zneužití promluvit, obávají se kritiky rodičů, učitelů, nebo dalších dospělých. Proč je u nás oběť (nejen dítě, ale například i zneužívaná žena) stále oproti pachateli spíše v nevýhodě? Proč máme tendenci se na zneužité dívat skrz prsty? Není to náhodou i tím, že nás vytrhnou z uklidňujícího pocitu, že něco takového se přece v našem okolí nemůže dít...?
Děti jsou v pozici, kdy jsou bezbranné, oproti dospělému, který je jakkoliv zneužívá mají mnoho nevýhod a mezi oběma stranami panuje tak výrazná asymetrie, že je pro dítě velmi těžké se ubránit (o fyzickém násilí ani nemluvě). Dospělí mohou využít mnoho argumentů, kterými děti zaženou do úzkých. Pro dítě je vše, co dospělý řekne, pravdivé, je zvyklé, že musí dospělého poslouchat.
"Sexuální zneužívání dětí je problém, který každá společnost nějakým způsobem řeší a skoro každá se s ním potýká. Míra ochrany, kterou je to které uspořádání schopno poskytnout dětem (ale nejen jim, rovněž dalším slabším nebo handicapovaným členům) je odrazem kultury a vyspělosti. Na druhé straně stojí lidská práva lidí postižených sexuální deviací. Není od věci uvědomit si ovšem, že ne každý pachatel sexuálního deliktu je zároveň deviant.
Určité zcitlivění na problematiku týrání a zneužívání dětí v posledních letech jde ruku v ruce s mnohdy šokujícími odhalenímí (seriový vrah dětí Marc Dutroux v Belgii, občasné odhalení skupin pedofilů na internetu, Fritzlova aféra u jižních sousedů nebo kuřimská u nás apod.) Mnohdy jde přitom o fatální selhání mnoha institucí, které si občané ze svých daní platí. A to je to, co alarmuje asi nejvíce. Protože se nelze vyhnout faktu, že se občas v každé skupině lidí vyskytne jedinec více či méně vybočující. Může to být jak v negativním tak pozitivním směru. Nicméně dohledové a represivní instituce mají chránit svobodu zbytku společnosti před těmi, kteří ji narušují. V jistém smyslu je tedy jedno, zda jde o vandaly na fotbalových stadionech nebo rodiče „chovající“ své děti v klecích. Vždy jde o selhání regulačního mechanizmu společnosti.
Pedofilové jsou mnohdy lidé vnitřně smutní, neb k uspokojení své touhy potřebují něco, co běžná společnost netoleruje. Nicméně pravý pedofil své případné oběti neusmrcuje, protože – jak vyplývá z názvu – je miluje. V případě slovenského vraha českého chlapce jde o nebezpečnou kombinaci deviace a sociální patologie. A selhání policie obou států je zde zvláště markantní..." (Komentář odborníka)
Autor komentáře: MUDr. Ondřej Trojan
Zdroj: Sexuálně.cz
