O tom, že táboření se stany a táborákem je na chráněných územích zakázané, není třeba dlouho debatovat. Ale co když chce někdo v chráněném oblasti jen přespat – bez stanu, bez ohně? Až do nedávna nebylo zcela jasné, zda k takové „činnosti“ není potřeba získat výjimku ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Díky vytrvalosti Martina Hyťhy (viz kurzíva pod článkem) je teď zřejmé, že v chráněných krajinných oblastech přespávat tzv. pod širákem lze (netýká se to však maloplošných chráněných území). Jak se na věc dívají úředníci jednotlivých správ chráněných oblastí?
„Výklad, že ne každé přespání je tábořením a nemusí být tedy nutně v rozporu se zákonem, zastáváme již delší dobu,“ říká k tématu například Jiří Hušek z CHKO Jizerské hory a většina z dvaceti pěti správ chráněných krajinných oblastí s jeho slovy souhlasí. Velká část ochranářů je k přenocování pod širákem na chráněném území tolerantní. Tedy v případě, že lidé nerozdělávají oheň, jsou tišší a nezanechávají po sobě nepořádek. Výjimku ze zákona vyžadují až pro aktivity spojené se stavěním přístřešku, vícedenním setrváním na jednom místě a rozděláváním ohně. Přísnější jsou ochránáři v případě maloplošných zvláště chráněných území (především v národních přírodních rezervacích a památek, kde je zakázán vstup mimo značené cesty) a pak v národních parcích.
Nestěžují si ani ochranáři z oblastí hojně navštěvovaných a historicky spojených s trampingem. Podle slov Jaroslava Obermajera neměla tato činnost na přírodu v CHKO Český kras nikdy závažné dopady. „Problémem je spíš zánik klasického trampingu spojeného s pohybem pěšky a dopravou vlakem. A naopak nárůst využívání chat dřívějších trampských osad s dojížděním automobilem a s tím spojeným nárůstem civilizačního působení na přírodu,“ říká Obermajer.
„Navíc problém není ani tak v samotném ležení na zemi,“ tvrdí Radek Drahný z Krkonošského národního parku. Mnohem větší neplechu v přírodě prý zanechá obyčejná lidská potřeba. „Na hřebenech hor nejsou toalety a jistě si každý dovede představit, kam bivakující návštěvník zaskočí, když to na něho přijde,“ říká. To se však už netýká pouze lidí v přírodě přespávajích, ale i běžných „denních“ návštěvníků.
Ivan Bartoš z CHKO Poodří považuje celkově za větší problém než volné přespávání využívání oblasti jako zázemí pro příměstské aktivity, zejména pak venčení psů z automobilu zaparkovaného na louce nebo výlety na čtyřkolkách a motocyklech.
Přečíst a rozhodnout
Tomáš Salov ze Správy NP České Švýcarsko rozděluje turisty do více skupin. Skupina věnující se tzv. tradičnímu trampingu je podle něj co do počtu poměrně stabilní a neměnná. Přibývají však nové outdoorové aktivity, třeba v rámci firemní zážitkové turistiky, která se v drtivé většině neobejde bez otevřeného ohně, přípravy jídel, hromad odpadků a někdy také nelegálního vzniku jednoduchých konstrukcí či dokonce staveb na sezení, spaní a podobně. „Takovýchto nelegálních tábořišť rušíme v průměru jedno až dvě týdně,“ poznamenává Salov. Zároveň dodává, že pro Národní park České Švýcarsko nemá výklad slova táboření přímý právní význam. „Národní park České Švýcarsko byl vyhlášen vlastním zákonem, který obsahuje zákaz „nocovat“ ve volné přírodě mimo místa vyhrazená Správou,“ upřesňuje. Podobně přísné je i NP Podyjí, které má zákaz nejen tábořit, ale i bivakovat mimo vyhrazená místa ve svém návštěvním řádu.
Problematické může být podle oficiální zprávy Agentury ochrany přírody a krajiny i nocování v některých evropsky chráněných ptačích oblastech. Tam může být totiž omezen i pouhý vstup kvůli ochraně ptačích kolonií. Rozhodně tedy není od věci si před výletem nastudovat pravidla pro návštěvníky konkrétní chráněné lokality.
Přespat a jít
Na lepší časy se blýská ale i lidem, kteří by rádi přespali v chráněném území mimo kempy i ve stanu či pod celtou. Úředníci pro ně mohou vyhradit tzv. nocoviště. Jejich zřizování je však u nás teprve v plenkách.
Průkopníkem v této oblasti je Národní park a Chráněná krajinná oblast Šumava. Před třemi lety zřídila tamní správa šest tzv. „nouzových nocovišť“ podél červeně značené turistické trasy napříč Šumavou. Pro velký zájem byla v loňském roce rozšířena o další lokalitu v blízkosti Plešného jezera. „Máme s nocovišti dobrou zkušenost, jsou využívána a vyhledávána. S výjimkou údržby chemických toalet je starost o ně minimální,“ sděluje zkušenosti s touto službou Jana Zvettlerová ze Správy NP a CHKO Šumava.
O zřízení nocovišť uvažuje i Krkonošský národní park. Chladný postoj naopak zaujímá méně rozsáhlý Národní park České Švýcarsko. Na 690 km2 Národního parku Šumava připadá 6 nouzových nocovišť. To v průměru znamená, že je jedno nocoviště na rozlohu 115 km2. „Rozloha Národního parku České Švýcarsko činí 80 km2. Pěší přechod do přilehlé kulturní krajiny je tak obvykle otázkou několika desítek minut,“ zdůvodňuje postoj Správy NP České Švýcarsko Tomáš Salov. Důkazem toho, že ale ani malá rozloha nemusí být v podobné iniciativě překážkou, je náš nejmenší národní park. V NP Podyjí mají aktuálně vytipované jako budoucí nouzová nocoviště pro veřejnost dokonce tři lokality.
Správy chráněných krajinných oblastí mají při zřizování nocovišť kvůli jiným organizačním, finančním a personálním možnostem obtížnější situaci. „Je jasné, že zřízení nocovišť by umožnilo překonat právě tu legislativní hranici mezi pojmem táboření a bivakování,“ připouští Lubomír Peterka z CHKO České Středohoří, „jedna věc je ale nocoviště zřídit a druhá věc ho udržovat.“ Problém je v tom, že Správa CHKO nemá žádný vlastnický vztah k pozemkům. „Samotná Správa CHKO rozhodně nikdy nebude zřizovatelem a provozovatelem podobných nocovišť jako v Národním parku Šumava,“ doplňuje jeho slova Jiří Hušek ze Správy CHKO Jizerské hory. Řešením by tak mohla být leda spolupráce s Lesy ČR, obcemi, neziskovými sdruženími nebo soukromými osobami. První pokusy o spolupráci se už objevují. Například Správa CHKO Kokořínsko doufá, že se něco takového spustí s rozvojem hypostezek. „Nocoviště pro jezdce i koně by měly být dle návrhu jejich součástí,“ prozrazuje Ladislav Pořízek.
Hra s ohněm
Na rozhřešení toho, zda je možné spát v chráněném území bez povolení, se čekalo roky. Podobnou otázkou je, jak přistupovat k zákazu v chráněných oblastech používat oheň. Je jasné, že táborák do chráněného území nepatří. Ale co turistické vařiče na líh a plyn?
„Tady asi nebude právní výklad jednotný. Někdy se v předpisech vyskytuje pojem „otevřený“ oheň. A tomu by napovídalo, že se tento zákaz na vařiče nevztahuje,“ připouští Ladislav Pořízek ze Správy CHKO Kokořínsko. „Na druhou stranu v lesním zákoně je zakázáno i kouření v lese, takže i zapálená sirka či zapalovač jsou považovány za nebezpečné,“ dodává.
Lesní zákon platí naprosto stejně pro veškeré lesy v České republice, tedy i pro lesy mimo chráněná území. V celé České republice je tedy v lesích zakázáno kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně mimo vyhrazená místa, právě tak jako odhazovat hořící nebo doutnající předměty. „Rozdělávat či udržovat otevřené ohně se nesmí ani do vzdálenosti 50 metrů od okraje lesa,“ upozorňuje dále Tomáš Salov z NP České Švýcarsko.
Ochranáři jsou proto v otázce rozdělávání ohně přísnější než u pouhého přespání v přírodě. Otevřená ohniště mimo vyhrazená místa netolerují vůbec. I k používání vařičů přistupují tvrději, zejména pokud na místě zůstávají stopy po ohni, opálení rostlin a dřevin nebo pokud hrozí nebezpečí vzniku požáru kvůli velkému suchu nebo větru. K poškození přírody podle nich může dojít rovněž při rozdělávání ohně v jeskyních.
To, že i turistický vařič může způsobit fatální škody, navíc před časem ukázal český turista v Chile. Při vaření na plynovém vařiči neúmyslně zapálil tamní národní park Torres der Paine. Následný požár zničil 160 km2 lesa a vznikly tak obrovské škody na přírodě i majetku.
Podle výpovědí ochranářů z různých správ se jejich přístup k lidem přespávajících v chráněném území různí. Roli hraje jak charakter a specifika chráněného místa, tak i povaha toho kterého ochránce a návštěvníka. Vyhodnocení konkrétní situace bude nakonec vždycky záležet na konkrétním strážci přírody či pracovníkovi správy. Přesto lze obecně říct, že se nejedná o věc, která by strážcům přírody dělala největší vrásky na čele a věc se snaží vyřešit individuálně a spíše domluvou než přestupkovým řízením. Tím spíš, že se v samotných strážcích slovy jednoho z nich mezi sebou často „tluče“ pracovník ochrany přírody a zároveň tremp, horolezec nebo příznivec dalších outdoorových sportů.
„S přespání jedné noci na daném místě nemáme žádné problémy,“ dodává Tomáš Peckert z CHKO Český les, „a to proto, že většina takto nocujících na sebe ve vlastním zájmu neupozorňuje a my na ně prakticky nenarazíme.“ Na některých místech si příroda s nezvanými hosty poradí i sama. Třeba ochranáři z CHKO Poodří říkají, že za ně problém spolehlivě řeší tamní komáři.
Kauza Hyťha
Svého času byla kompetentním orgánem k vydávání výjimek ze zákona na ochranu přírody a krajiny samotná vláda. Místopředseda Dětí Země Martin Hyťha na podzim roku 2007 podal demonstrativní žádost o výjimku, aby mohl legálně „bivakovat“ v chráněných územích. Hyťhovi vláda jako jednomu z mála výjimku neudělila, v den zasedání vlády byl jediným. Vláda v ten samý den povolila výjimky z pravidel chráněných území například pro výsadbu geograficky nepůvodních rostlin, chemický posyp komunikací, vjezd motorových vozidel i stavební práce. Hyťha následně podal proti vládě správní žalobu.
Po dvou a půl letech, v létě 2010, soud usnesení vlády zrušil pro nepřezkoumatelnost, jelikož její rozhodnutí nebylo nikterak odůvodněné. Po novele zákona o ochraně přírody a krajiny byla věc vrácena již nikoli vládě, ale přímo rezortu životního prostředí. Ministerstvo na podzim 2010 postoupilo žádost správám chráněných krajinných oblastí a národních parků a vydalo usnesení, podle kterého spaní pod širákem není tábořením ve smyslu zákona, pro které by bylo potřeba požádat o výjimku.
„Považuji to za velké vítězství pro všechny milovníky přírody, neboť pouhým přespáním v chráněné krajinné oblasti téměř nelze způsobit škodu. Na rozdíl od toho, když se v nich pořádají motocyklové závody nebo staví dálnice, což některé vydané výjimky umožňují,“ okomentoval vývoj kauzy Martin Hyťha.
Autor: Zdeňka Vítková
Zdroj: Ekolist.cz
