".. Vlivem vědeckého materialismu se všechno, co se nedalo spatřit očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co dím, získalo špatnou pověst, neboť to bylo podezřelé z metafyziky.." (Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka - citace)
Ani předtuchy nelze "spatřit očima a ohmatat rukama", přesto o tom, že existují, snad málokdo pochybuje. Známe to všichni, občas i sami říkáme: "Já jsem to tušil, já si to myslel, já říkal, že to tak bude.." Ať už jde o cokoli.. Jenže - předtucha skutečně není nic hmatatelného, pro mnoho z nás je to cosi nevysvětlitelného mezi nebem a zemí, a tak jí zpravidla nepřikládáme větší význam, protože pro nás není "věrohodná". Až se stane "věrohodnou", zpravidla bývá pozdě..
Teorií o tom, jak vůbec předtuchy vznikají, je mnoho a spory o jejich původu se vedou dlouhá desetiletí. Snad mají některé pravdu v tom, že v mnohém jde více méně o náhody. Někdy se teorie přiklání k mimosmyslovému vnímání či přítomnosti telepatie. Parapsychologie však nedokáže doložit samu existenci telepatie, a tak zůstává i tento výklad nadále minimálně pochybný..
Je jejich podstata v našich hlavách, nebo jde snad o varování z nám dodnes neznámých světů?
Velice pozoruhodné předtuchy jsou uváděny ve spojitosti s Titanicem, resp. s osudnou zkázou, která tuto nepotopitelnou zaoceánskou loď v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912 postihla.
Tehdy sedmiletá Eva Hartová ji přežila jen díky matčině předtuše. Ta často mluvila o tom, že je Titanic určen k zániku a že "když mluví lidé o Titanicu jako o nepotopitelném, jakoby pohrdali Bohem". Jak později vzpomínala sama Eva, když už vycházeli po můstku na loď, ještě jednou se matka snažila umluvit otce, aby nejezdili. Otec malou Evu nesl, otočil se na matku a řekl: "Nebuď směšná. Jestli je to pro tebe tak hrozné, tak bys snad měla jít domů za maminkou a já pojedu sám. Můžeš přijet za mnou i s dcerkou až zjistíš, že jsem se tam šťastně dostal." Evina matka to neudělala. Pak si ale večer co večer brala teplé vlněné šaty a boty i další věci. Nechodila spát, celé noci bděla - četla, šila nebo pletla.. Když v noci 14. dubna 1912 došlo u Newfoundlandu ke střetu Titanicu s osudným ledovcem, matka dík svojí předtuše měla čas na to, aby malou Evu i sebe nastoupením do záchranných člunů zachránila. Nicméně - Evin otec se stal jednou z 1512 obětí..
Na břeh ostrova Isle Of Wight, kolem nějž Titanic směrem k Atlantiku proplouval, se seběhlo mnoho zvědavců. Každý chtěl na vlastní oči vidět gigantický parník. Blance Marshalová při pohledu na loď promluvila ke svému muži: "Ta loď se potopí, ještě než dopluje do Ameriky." Ačkoli toto její sdělení manžela velmi rozzlobilo, ona pokračovala: "Vidím stovky lidí, jak se topí v ledové vodě. To jste všichni tak slepí, že je necháte utopit?"
Vracet se na Titanicu do Ameriky měl také divadelní impresário Hartus. Telegrafoval o tom svým známým, avšak jednoho z přátel přepadla varující předtucha, a tak telegrafoval odpověď, v níž přítele prosil a varoval jej, aby cestu na Titaniku zrušil. Hartus však neuposlechl; po zkáze lodi nalezl v ledové vodě smrt.
Nejpodivnější z předtuch kolem Titanicu jsou patrně dvě - nejlépe "doložitelné".
Uznávaný britský novinář William Thomas Stead, jemuž rády poskytovaly rozhovory i hlavy států, trpěl po celá léta předtuchou, že najde smrt v mořské propasti. Už v roce 1886 zveřejnil pověst o potopení obrovské transatlantické lodi, z níž se takřka nikdo nezachránil, neboť byl velký nedostatek míst v záchranných člunech. Sám svůj "smyšlený" obraz zkázy zakončil slovy: "To se může stát, pokud velké lodi budou vyplouvat bez záchranných člunů". Krom toho, samotnému Steadovi předpověděla v roce 1892 Madame Teresine - známá chiromantka - z ruky smrt v 63 letech, tedy v roce 1912. Na počátku léta 1911 mu na žádost o věštbu řekl William John Warner: "Nebezpečný pro vás bude duben 1912." V září 1911 začal být Stead podivně neklidný, a tak navštívil jasnovidku Madame de Kerlor. Ta svoje vidění tehdy líčila jako "nic víc, než obraz gigantické černé lodi, která nedorazí do přístavu." V místě, kde bývá jméno lodi, viděla prý jen nesmrtelné bytosti. Těžko dnes říci, proč Stead přijal pozvání do Ameriky na konferenci konanou 21. dubna, kde měl přednést svůj projev o míru, a pohrál si tak naprosto fatálně s věštbami. Nalodil se na palubu Titanicu a první tři dny vesele bavil společnost. Čtvrtý den si však již nechal přinést do kajuty jen lehkou večeři. Co se s ním dělo dál, nikdo neví. Paní Sheleyová, jedna z posledních nastupujících do záchranného člunu jej zahlédla, jak stojí na lodní zádi: "Snad se modlil nebo meditoval.."
Titan - předtucha nebo náhoda?
Rovněž jistý námořní důstojník napsal povídku o střetnutí smyšlené lodi, kterou nazval Titan, s ohromným ledovcem. Dílo s titulem Marnost - "smyšlené" vyprávění o katastrofě neuvěřitelných rozměrů - se nesetkalo s žádným větším ohlasem. To se psal rok 1898.. Až když se nepotopitelný Titanic potopil, vzbudilo toto dílo zájem - zejména proto, že se ukázalo být snad až příliš reálným obrazem více než zvláštní předtuchy.
Pro lepší představivost několik údajů o Titanu/Titanicu. Jsou zarážející, možná až mrazivě:
Obě lodi byly britské a pluly v dubnu, výtlak v tunách měl Titan 70 tisíc, Titanik 60. Oba poháněly tři lodní šrouby. Délka lodí: 244m/269m, kapacita: 3000 osob/3000osob, pasažérů v době osudné plavby: 2000/2228, max.rychlost 24-25 uzlů/24-25 uzlů, záchranné čluny: 24/20, jejich kapacita: 500/1178.. Nápadně shodný byl i rozsah poškození: trup na pravoboku proražen útesem ledovce/trup na pravoboku proražen ledovcem..
Předtuchy? Náhody? Signály z "jiných světů? Ale ať už nazveme tyto "úkazy" jakkoli, kéž bychom takovým signálům dokázali lépe rozumět a využít je. Pak by snad nejen katastrofám tak fatálních rozměrů, jakou byla zkáza Titanicu, bylo reálnější předejít.
Možná by stálo za to občas věřit i věcem popírajícím logiku.
Jeden totiž nikdy neví..
Zdroj: Spirit
titanicworld.cz
mrcifinka01.sblog.cz/zahady/
