Vajíčko – symbol u nás snad nejvýraznější. Od pradávna představuje plodnost, úrodu, život, narození, návrat jara, slunce, a díky skořápce je též symbolem bezpečí. Jeho přirovnávání k hrobu, který skrývá život, symbolizuje spojení se zmrtvýchvstáním Ježíše a tedy též s křesťanskými Velikonocemi.
Ve spojitosti s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček a jejich darování. Jako první pravděpodobně zavedli zvyk darování vajec v období svátků jarní rovnodennosti Egypťané. Vejce se pak odpradávna zdobila nejen u Slovanů, ale i u Litevců, Němců, Švédů, na Kavkaze, v Asii i u jiných národů. Nejstarší nalezená kraslice je prý stará 2300 let.
V našich krajích dávaly dívky chlapcům vajíčka odměnou za šlehání a za odříkání hezké koledy. Za typické barvy pro Velikonoce se považují červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá a černá, protože se daly získat z přírodních zdrojů. Koncem 19. století tyto zdroje nahradila chemie. Červená barva ochraňovala podle pověr před démony a zároveň symbolizovala lásku a život. A právě červeně obarvená vejce se původně označovala za kraslice. Vajíčka musela být plná a barevná. Postupem času se začala zdobit i prázdná vyfouknutá vejce, tzv. pouchy nebo vejdumky, která sloužila především jako dekorace. Nelze opomenout, že tradice malování kraslic se v našich krajích rozvinula jako nikde jinde na světě. I proto je možná škoda, že v současné době se tradice obdarování vajíčky z některých našich oblastí vytrácí a nahrazuje je, zvláště pokud jde o starší koledníky, alkohol.
Symbol kříže je spojovaný především s křesťanstvím. Ale byl znám a uctíván v jiných kulturách i náboženstvích, jako významný symbol propojení božského a pozemského světa. V křesťanství patří k nejdůležitějším symbolům ukřižování Božího syna, Ježíše Krista. Trest ukřižování patřil k trestům výjimečně krutým a ponižujícím, na kříži končili za své činy jen ti největší provinilci.
Velikonoční květiny - rozkvétající flóra je jedním z příkladů připomínajícím příchod nového života. Sněženky, krokusy, bledule, zářivé petrklíče.. Jehnědy zavoní medem a fialky se zalesknou ve všech odstínech oblohy. Z květin, které v našich domácnostech přímo s Velikonocemi spojujeme, připomeňme alespoň jednu - velikonoční kaktus. Pro laika je tento kaktus velice podobný kaktusu vánočnímu, jeho květy se vyvíjejí již v zimním období, ale rozkvétají až kolem Velikonoc a jsou oproti vánočnímu kaktusu pravidelné, listy má obroubené nápadným červeným lemem. Místo původu má velikonoční kaktus v hlubokých brazilských pralesech, kde roste na stromech. Ale též v našich zeměpisných šířkách se mu daří velice dobře.
Větvičky jívy, „kočičky,“ jsou dalším symbolem, tedy lépe řečeno svěcené kočičky. V evropské kultuře nahradily palmové ratolesti, kterými byl Ježíš při svém příjezdu do Jeruzaléma vítán. Lidé od pradávna věřili, že „kočičky,“ posvěcené na Květnou neděli, mají magickou moc. Tři kočičky z posvěcené snítky bývaly prý lékem proti bolesti v krku a zimnici. Hospodář kladl větvičky jívy za krov a zapíchával je na kraj pole, aby stavení bylo ochráněno před bleskem a úrodu nepomlátily kroupy. Na Velký pátek pomáhal vrbový proutek otevřít zemi i skálu a ukázat tak skryté poklady.
S Velikonocemi jsou ale spojeny například i obyčejné kopřivy, které se přidávají do velikonočních nádivek.
Řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a různé další, byly doma vyrobené nástroje, většinou dřevěné. Vydávajíce rámus, svolávaly k bohoslužbám od Zeleného čtvrtka, kdy zvony umlkaly a odlétaly do Říma.
Pomlázka – o té pochází nejstarší zmínka ze 14. století, z pamětí pražského kazatele Konráda Waldhausera, který popsal pomlázku ve velikonočním kázání: „…manželé a milenci šlehají se metlami a tepají rukou v pondělí a úterý velikonoční. Ospalé a lenivé časně z rána v pondělí velikonoční házejí do vody nebo alespoň je polévají…“. Pomlázka je svazek spletených vrbových proutků, který slouží jako nástroj ke stejnojmennému šlehání dívek a žen, prováděnému v Pondělí velikonoční (dříve i o Velikonoční úterý, zvané „odplatné outerý“, kdy děvčata oplácela hochům). Pomlázkou je také nazýván výsledek koledování.
Pomlázka ve smyslu nástroje ke šlehání měla a má mnoho podob i krajových názvů. Uvádíme jen některé:
* Binovačka a vinovačka - (pomlázka pletená z prutů vinné révy).
* Dynovačka – z Chodska (znamená nástroj šlehání a koledu)
* Kyčkování, kyčkovanka, kyčka - Opavsko.
* Mrskút, mrskot, mrskut, mrskanda, mrskačka - název používaný na jižní a střední Moravě.
* Pomihod, pamihod, pomrhod - (zkratka středověkého popěvku Pomni hody do provody) - střední Čechy, zejména na Rakovnicku.
* Šlahačka, šlahání, šlehačka, vyplácání - oblast jihovýchodní Moravy.
* Šmigrust, šmirgust, šmekúrst, šmekustr, šmykustr, šmerkust, šmerkous - severní Morava a východní Čechy.
* Tatarec, tatar - střední Morava.
Dalšími většinou jen regionálními názvy byly:
žila, žíla, metla, švihačka, šihačka, šihota, sekačka, čugár, kančúch, korbáč, karabáč, koleda, roučačka a mnoho dalších.
Pomlázku musel umět vyrobit každý chlapec, a proto se kolem toho, kdo ji uměl uplést, vždy scházelo dost malých hochů, kteří se tomuto umění chtěli přiučit. Šlehání symbolizovalo předání svěžesti, mladosti, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Děvčata se šlehala, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. V hospodářství vyšlehal hospodář čeládku, aby nebyla líná, a zašel i chléva, kde vyšlehal krávu, aby se brzy otelila. Šviháním ovocných stromků se měl ovocný sad probudit ze zimního spánku k další úrodě. Vdaným ženám se pomlázkou vyháněl zlý jazyk. Šlehalo se také na znamení přátelství mezi rodinami - děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.
Zajíček je symbolem převzatým, protože k nám připutoval z Německa. Co má zajíček do činění s vajíčkem a Velikonocemi? Podle jednoho výkladu se zajíci přisuzuje tajné roznášení velikonočních vajíček, protože přes svou plachost a strach z lidí bývá na jaře vídán poblíž lidských obydlí, kde vyhledává potravu. Jiný výklad říká, že bývalo zvykem do chleba pečeného ve formě tvaru zajíce položit vajíčko. Z toho můžeme usuzovat, že tak časem vznikla představa, že vajíčka skutečně přináší či dokonce snáší zajíc. Jedním ze zvyků bývalo také honění „velikonočního zajíce“, což znamenalo hledání ukrytých vajíček na poli.
Zajíc ale nebyl jediným zástupcem zvířecí říše, kterému bylo přisuzováno nošení vajíček.
Tak třeba na Olomoucku odváděli rodiče své děti na Zelený čtvrtek po návštěvě kostela do zahrady, kde museli hledat dárečky od „Pámbíčkové slepičky“.
V západních Čechách zas na Zelený čtvrtek snášel červená vejce kohout a ve středních Čechách (zejména na Rakovnicku, Berounsku a Křivoklátsku) nadělovala liška.
Beránek byl a je znám jako symbol nejen v křesťanství, kde byl znakem "Božího beránka", Ježíše Krista. Kupříkladu židovský bůh byl chápán jako pastýř, starající se o své stádo oveček. Symbol beránka byl velmi rozšířený už za doby pohanů, a to především v celém Středomoří, ovládaném po tisíciletí pastevci. Velikonoční beránek je jako obřadní pokrm znám od středověku dodnes. Nikde se bohužel nedochovalo, zda se jednalo o pokrm z masa či pečiva. Masitý pokrm se však mohl jíst až po svěcení pokrmů, které připadalo na Boží hod velikonoční (velikonoční neděle), a také ne každý si jej mohl dovolit. A tak je pravděpodobné, že si naši předci pochutnávali na beránkovi pečeném z těsta jak slaného, tak i sladkého.
Zdroj:
ceske-tradice.cz
mineralfit.cz
Vajíčka, pomlázka, beránek..
04.04.2007
Nejen zvyky a tradice patří k Velikonocům, ale také známé i méně známé symboly. Máte-li chuť, připomeňte si s námi některé z nich.
Autor: FiftyFifty
