Vesmírné přízraky

„Bylo krátce po druhé odpoledne. Šly jsme nakoupit. Na parkovišti se nám nad hlavami objevila výrazná záře. Slunce bylo v té době nad nedalekým věžovým domem a rozhodně nemohlo vydávat tak intenzivní světlo. Podívaly jsme se nahoru. Přímo nad námi se vznášel jakýsi kotouč. Nedovedu to popsat, nerozeznala jsem žádné podrobnosti, jako by to byl jen zhutněný jas. Ani nevím, zda se to hýbalo či jen tak viselo ve vzduchu. Náhle směrem dolů vyšel kužel světla a zamířil na nás. V tom okamžiku vše okolo nás zmizelo. Nebyla tam žádná prodejna, žádná auta, žádní lidé, jen ostré světlo a beton pod našima nohama. V kotouči nad námi se objevil stín postavy. Neviděla jsem žádné oči nebo nos, jen siluetu v tmavším otvoru. Slyšela jsem se, jak na kamarádku volám: Počkej na mne! Neviditelná síla nás táhla vzhůru. Cítila jsem tlak na prsou. Pak jsem ztratila vědomí.“

Obě ženy byly uneseny z moravskoslezské metropole 31. března 1991. Vyděšené a zmatené mě kontaktovaly ještě ten večer. Jejich podrobnou výpověď jsem nechal natočit na kameru.

O pár dnů později druhý program polské televize přinesl zprávu o čtyřech lidech, kteří měli naprosto shodné zážitky. Všichni čtyři pocházeli z měst v polském pohraničí, jen několik desítek kilometrů vzdálených od Ostravy. A všechny pohltil světelný kotouč ve středu 31. března. Nikdo z nich si nepamatoval, co se dělo pak, a jak se dostal zpátky.

Lovci z neznáma
Pomyšlení, že muži, ženy i děti mohou být uneseni proti své vůli z domovů, aut a hřišť podivnými bytostmi, zavlečeni do kosmické lodi a podrobeni nepříjemnému zkoumání, je vzhledem k naší představě o vesmíru děsivé. A to, k čemu dochází tam uvnitř, je do takové míry nepochopitelné, že byl celý fenomén ve většině zamítnut nebo již v lokálních zprávách groteskně překroucen, což vzhledem k zneklidňující povaze UFO samých není udivující. Pravda je, že po třicet let a možná i déle, tisíce osob upřímně a rea­listicky oznamují případy těm, kdo jsou ochotni je vyslechnout. Uvedl to americký profesor psychiatrie John E. Mack. Předtím, než ho na podzim 2004 zabil opilý řidič, podrobně zkoumal stovky případů únosů do UFO a výsledky svého bádání shrnul v několika knihách a řadě odborných studií a článků.

Máme se začít bát? Ne proto, že se to stává, ale proto, že nevíme proč. Navíc netušíme, jak tomu zabránit. Stále nám chybějí odpovědi na základní otázky. Z jakého důvodu posádky UFO, pokud připustíme jejich existenci, nekontaktují lidstvo oficiálně? Proč je většina obětí podrobena nepříjemným lékařským zákrokům? Bytosti jim přejíždí po těle zařízením, které vypadá jako velké oko. Odebírají vzorky krve, kůže, nehtů, vlasů a ušního mazu. Jde o klasický výzkum, který má přispět k získání podrobných informací o lidské rase? Proč je k tomu potřeba tak obrovské množství jedinců?

Některým uneseným je odebráno sperma, v případě žen se hovoří o umělém oplodnění, ně­kdy také o setkání s dítětem, které údajně zplodily. Přesněji řečeno zjistí, že jsou těhotné a po čase zase, že ne. V hypnóze si vybaví, že jim byl hybridní plod odebrán.

To vše zákonitě vyvolává další otázky. Mají ti druzí přesně stanovený plán? Vědí dlouho dopředu, co chtějí udělat, kdy a kde? Po­dle jakého klíče postupují při výběru svých obětí? Zmocní se toho, kdo je prostě v daný čas na nesprávném místě, nebo svého člověka pečlivě vyhledávají? Co je kritériem a jak poznají, že jde o vhodný objekt?

Malí a šedí
Dr. David M. Jacobs z Temple Univerzity v Philadelphii přes čtyři roky zkoumal případy více než šedesáti lidí, kteří prožili únos do UFO. Aby překonal ztrátu paměti, kterou oběti většinou utrpěly, použil hypnózu. Jednotlivé výpovědi pečlivě utřídil, vyhledal shody a rozdíly, soustředil se přitom i na drobné detaily. Shrnutí všech poznatků mu umožnilo vytvořit nejčastější scénář únosů a získat přesný popis stvoření, kterým se pro neobvyklou barvu pleti říká šedivci.

Vypadají identicky, jako by byli vyrobeni podle jednoho vzoru. Dosahují výšky sotva 1,2 m. Jejich obličeje nemají individuální rysy, které by je rozlišovaly jednoho od druhého. Neodrážejí se v nich emoce. Například jeden nevypadá šťastně a druhý smutně.

Mají velice vyvinutou rutinu. Zřídka změní svůj způsob práce. Jsou zaměření na svůj úkol bez ohledu na podmínky. Některé oběti měly dojem, že vykonávání několika úkonů najednou jim působí těžkosti.

Hlavy šedivců jsou z hlediska chápaní lidských proporcí velké. Lebka je rozšířená hlavně nad očima, připomíná žárovku. Není pokryta vlasy. Obličej zhruba připomíná lidskou tvář, je hladký bez vrásek. Uchvacující jsou obrovské oči. Zabírají většinu širokého čela. Jsou velké uprostřed a zužují se směrem k okraji hlavy. Nemají panenky, zorničky nebo čočky. Když se do nich oběť dívá během průniku do vědomí nebo ostatních procedur, vidí černé neprůzračné orgány. Nemají různé odstíny barev a nepohybují se jako u člověka. Někdy oběti narážejí na jakýsi „tekutinový pohyb“ uvnitř očí. Několik z nich popsalo jakousi jiskru nebo světlo.

Rentgenový pohled
Proč se v Tell Braku rozvinul tak neobvyklý kult očí? „Když se na ně díváte, když jim hledíte do očí, je to stejné, jako kdybyste zírali do naprosto odvěké prázdnoty. Ten pohled člověka zraňuje a o něco ho připravuje – ale zároveň tě to promění v podobnou prázdnotu,“ svěřil se unesený Whitley Strieber.

David Jacobs tento proces nazval průzkum paměti pohledem. Byl přesvědčen, že je součástí mentálního vyšetření unesených.  Bytosti se očima vpíjejí do oběti, jako by je chtěly zrentgenovat. Potvrzuje to i případ Karen Morganové. V hypnóze profesorovi vylíčila, co se jí přihodilo při únosu v roce 1958. „Koukám do těch očí. Nemůžu uvěřit, že to jsou oči, jsou tááákhle velké… Když se do nich dívám, tak prostě nejsem, přestávám existovat.“
„Jak to myslíte?“
„Nejsem s to myslet na nic jiného. Než na ty oči. Jako by mě nějak očarovaly. Jak to jenom dělají: ty oči do člověka doslova vstupují. Nemůžeš odvrátit pohled, musíš do nich pořád hledět. I kdybys nechtěl, nemůžeš se dívat jinam. Jsi v tom pohledu uzavřen a ty oči do tebe nějak divně pronikají.“
„Máte oči otevřené nebo zavřené?“
„Mé oči jsou otevřené, ale nějak jsem ztratila vědomí. Už nemám žádnou vůli. Připadám si celá vysátá a nemůžu proti tomu nic dělat.“

Oči, kam se podíváš
Při četbě tohoto rozhovoru se mi vybavil neobyčejný objev v Tell Braku na území dnešní Sýrie. Okolo šest tisíc let stará svatyně si vysloužila název Chrám očí. V jejích pozůstatcích archeologové nalezli více než 300 idolů očí a tisíce jejich zlomků z kamene a pálené hlíny. Odhadem se tam nacházelo na 20 000 takových votivních symbolů vysokých od dvou do jedenácti centimetrů. Podobné předměty se vyskytovaly i na jiných nalezištích té doby.

Co přimělo tehdejší obyvatelé zobrazovat postavy, jimž vévodí obrovské oči, zatímco nos a ústa nerozeznáváme. Byla to podobná zkušenost, jakou mají dnešní unesení do UFO. Měly sošky v chrámu funkci smírčího daru jako ochrana před okatými nájezdníky?

Podobné osamocené oči nacházíme i na hradě Houska. Kdy přesně tato pravděpodobně nejtajemnější stavba v Čechách vznikla, se neví. Předpokládá se, že ve třináctém století, ale jedna kronika odkazuje už na deváté století. K čemu měl hrad sloužit, není zcela jasné. Poblíž nebyla žádná hranice ani zemská stezka, kterou by bylo nutné střežit. Neměl obchodní ani vojenský význam. Je zbudován spíše jako věznice, jako by měl hlídat něco nebezpečného uvnitř, zlo, které se nesmělo dostat ven za hradby. Tuto domněnku podporuje i kronikář Václav Hájek z Libočan: „...v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářnosti proměnujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi.“

Okolo jakési díry se tedy vyskytovaly anomálními jevy, které děsily. Bylo nutné tomu zabránit. Průrvu v zemi se ale nepodařilo zasypat. Dnes na ní stojí hradní kaple. Jejich šest asymetricky rozmístěných oken vytváří zneklidňující osvětlení. Na stěnách se dochovaly velmi staré fresky. Význam některých z nich se stále nedaří rozluštit.

V jedné z úzkých hradních chodeb je zazděný kámen s pravděpodobně keltskou malbou. Je to naprostý unikát. Výjev na první pohled připomíná abstraktní obraz. Ale když se na něj zadíváte, začne vás vtahovat do sebe a vy najednou přesně vidíte ohromné hypnotizující oči uvnitř spleti čar. Podle jakého vzoru byly asi vytvořeny?

Autor: Arnošt Vašíček
Zdroj: 100+1