Život s vodicím psem

Ilonu Fryčovou znám už čtyři roky. Studujeme stejný obor na vysoké školu, bavíme se o muzice, kterou máme obě rády, a občas si jen tak poklábosíme o radostech a strastech každodenního života. Nedávno mě Ilonka požádala, zda bych jí nahradila vodicího psa na promoci. Řeknu Vám, zastoupit pověstného Athose, to byla pořádná odpovědnost. Jak zásadní místo má takové zvíře v životě zrakově handicapovaného člověka, si většinou neumíme vůbec představit. Třeba si uděláme jasnější obrázek z následujícího vyprávění:

Většinou to tak bývá, že lidé se zbytkem zraku ještě nechtějí vzít do ruky bílou hůl, která usnadňuje orientaci a signalizuje kolemjdoucím, že by mohli nabídnout svou pomoc. Pokud ještě vidíte a jen občas do něčeho narazíte - protože máte například zachované periferní vidění - je pro vás vodicí pes ideálním pomocníkem. V tu chvíli jste samostatným člověkem. Pes vás vyvede i z takové tlačenice, jaká bývá na přestupu v metru z jedné trasy na druhou nebo na Václavském náměstí či na Starém městě.

V metru pes zvládá vše velmi dobře a spolucestující také, ale v autobusu je to horší. S vodicím psem, na rozdíl od běžného psa, nastupujete prvními dveřmi. Můžete mít v kapse vysílačku, která vám zahlásí číslo autobusu a řidiči oznámí nástup nevidomého. V ideálním případě nasměrujete psa za řidiče a posadíte se na první sedadlo. Pokud je však autobus přeplněn, a ještě navíc starými lidmi s holemi a plnými nákupními taškami, je to horší. Psa musíte zaparkovat vedle řidiče a nastupující a vystupující prvními dveřmi po něm šlapou.

Mnohdy si lidé neuvědomují, že pokud nemají žádný handicap, měli by nastupovat zadními dveřmi a sedat si na jiné sedadlo, než je to za řidičem. U dveří sedět nemůžete, protože pes se okamžitě přitiskne k vašim nohám, a tudíž zablokuje první dveře. Často se také našibuje až na schody.

Můj problém asi spočívá v tom, že nenosím zmiňovanou bílou hůl. Zřejmě by mi pak kdekdo ustoupil a uvolnil místo. Jenže byla jsem svědkem, že to neudělali ani tomu nevidomému s černými brýlemi a bílou holí. Často mi lidé vyhubují, že nejsem označená. Že pes nemá bílý postroj s označením, že se jedná o slepeckého psa a já že nenosím hůl. Ale to já právě nechci. Donedávna jsem chodila bez psa a zrak mám pořád stejně špatný. Pes mi pomáhá hlavně tím, že díky němu nemusím zrak tak silně namáhat a nejsem pak večer naprosto unavená a vyčerpaná.

Jinak je vše bezvadné, jen mi občas trošku vadí ten přecpaný autobus - někdy s agresivními lidmi nebo i arogantními řidiči. Já jim často říkám, že pes má na známce napsáno, že je vodicí, mám průkaz ZTTP/P, kde je namalovaný panáček s bílou holí a mám vysílačku, která zahlásí „nástup nevidomého“. A pak jim také říkám, že mám ústa a umím si požádat o to, co potřebuji.

Někteří namítají, že mají za nevidomého zodpovědnost, jenže jakou? Já nastupuji a vystupuji bez problémů. Jediné co mě občas nadzvedne, je arogance a trvání na tom, že mám být označená. Často se jich ptám, jestli by ještě nechtěli, abych také nosila na sobě vyšitou hvězdu nebo tak něco. Ale to je zase moje arogance, kterou ve mně vyvolají. To vypustím jen jednou a už to neopakuji. Pak se s řidičem potkáváme na trase a už mě z dálky zdraví.

Co jim také vadí je, že nemám labradora. Vždyť slepecký pes bývá přece labrador… „Takováto rasa, co to je vlastně, to nebývá běžné…,“ říkávají řidiči. No a já jim většinou vysvětluji, že se už cvičí různá plemena. Mám pudla královského - neboli pudla velkého, a byl to první pudl v naší republice. Teď už jsou celkem tři. Můj Athos je pražský, stejně barevná aprikotka Jasy je brněnská a černá Čejsy je v Karviné. Cvičitelka Jitka Lebedová cvičí border colie a v některý případech belgické ovčáky a moje známá z Prahy 4 má od jiné organizace bernardýnku.

Když jsem si žádala o vodicího pudla, netušila jsem, že jsem první v republice. Měla jsem mít původně také labradorku. To jsem tehdy studovala Vyšší odbornou školu publicistiky a chodila dělat rozhovory. Únava z chození po mně neznámých místech mě přivedla k rozhodnutí pořídit si pejska. Začala jsem se učit chodit s vodicí labradorkou, které zbýval týden do složení zkoušky. Zjistila jsem však, že čekám miminko, a tak připadla fenka jiné nevidomé paní.

Do školy jsem ještě do porodu chodila. Ale velmi opatrně a často mě také vozil manžel. Pak jsem se s kočárkem pohybovala jen po sídlišti, a to většinou v okolí domu, kde jsem bydlela. Když jsem s maličkou začala jezdit na plavání, chodíval se mnou dobrovolník z Okamžiku. Tato organizace tehdy začínala sdružovat dobrovolníky, kteří doprovázeli na úřady, k lékařům a jiná místa nevidomé občany, kteří si o tuto službu požádali.

Když bylo holčičce rok a půl, tak jsme se přestěhovali do rodinného domku. V jeho okolí byly, a stále ještě jsou, úzké, rozbité chodníky se sloupy uprostřed a musím procházet úzkým a špinavým viaduktem, abych se dostala na zastávku.

Po přestěhování jsem se vrátila ke studiu, už sice na jiné škole, čehož ani trošku nelituji, naopak… Škola byla tehdy na Praze 10, takže ne daleko od mého bydliště. Během prvního semestru jsem začala řešit žádost o vodicího psa a sháněla pudla. Nechtěla jsem mít malé dítě a podlahu plnou psích chlupů. Navíc jsme nechali dožít starého perského kocourka, který pouštěl srst až přespříliš.

Vše dobře dopadlo. Pudl se sehnal. Bohužel to musel být chovný výstavní krasavec. Má to malou chybičku, že ač přišel o mužství - jinak by vůbec nevodil - stejně jej stále psi zajímají. Občas mě vede jinam, než by měl, když ucítí fenku. Ale díky tomu, že ještě toho docela dost vidím, to zvládám.

Až na tento nedostatek, je můj pudl bezva pes. Pro rodinu ideální. Mé dvě starší děti se s ním vyřádí. Pudl je totiž posedlý po aportování, balónky jsou jeho vášní. Dá jim klidně přednost i před žrádlem. Je to fajn kamarád a prima partner.

Když jsem Ilonku poprosila, aby mi napsala k tomuto povídání krátký osobní profil, poslala mi mailem následující textík:

Ahoj Markétko!
Mám prozradit i věk? To bych zrovna nemusela zveřejňovat… Jsem vdaná, mám tři děti. V roce 2001 jsem odmaturovala na Veřejnoprávní akademii a pak jsem hned na to nastoupila na Vyšší odbornou školu publicistiky. V roce 2003 se mi narodila Anetka, a tak jsem školu přerušila. Pak jsem nastoupila na Literární akademii, to už víš a znáš... První syn Martin odmaturoval jako grafik a už pracuje. Dcera Veronika studuje na hudebním gymnáziu a Anetka chodí do školky. Mezi moje zájmy patří zpěv, hudba, kulturní památky, hlavně gotika a ráda čtu historii. A vůbec mě přesto všechno baví život, pokud mě zrovna neuťápne k zemi...
Markétko, promiň, asi Ti píši s chybami, ale teď pospíchám. Měj se, papa! Ilona.

Povídání ze dne 4. listopadu 2007