Já jsem byla příjemně překvapená, jak úžasní lidé tu žijí a jak dobře jsem se tam cítila.
Pokud se rozhodnete tuto zemi navštívit, čeká vás nejdříve jedenáctihodinová cesta letadlem, na jejímž konci vás přivítá většinou letiště v Tokiu nebo Ósace. Já mířila na to druhé, protože mám japonskou kamarádku a měla tam na nás čekat. Hned po příletu nás čekalo překvapení, protože Kozue (má kamarádka) tam nebyla. Znám jí už dlouho a tak jsem se při její roztržitosti a zmatenosti vlastně ani nedivila. Našli jsme telefonní automat a po půl hodině se i někam dovolali… Japonská technika je skvělá, ale co chudák Evropan, který takové automaty nezná? Mimochodem - Kozue si samozřejmě popletla čas příletu…
Jo na železnici dějou se věci…
Dál jsme pokračovali vlakem, nedalo mi to a zeptala jsem se Kozue, zda je pravda, že když u nich přijede vlak pozdě, že se vrací jízdné (u nás bychom asi jezdili stále zadarmo, že…). Kamarádka se zamyslela a odpověděla: “Myslím, že to se nestane…“ Opravdu, vlaky tam jezdí na minutu přesně a proslulý Šinkanzen dokonce na vteřinu přesně. Cestující čekají spořádaně ve frontách u žlutých pásů, kde přesně zastaví dveře vlaku.
My jsme jeli nejdříve místním „osobákem“ , nás to označení „slow trains“ pobavilo, protože ten osobák jel 130km v hodině… Zajímavé je, že jakmile Japonec nasedne do dopravního prostředku (kromě auta), tak usne. No opravdu - přijdou, sednou si a spí. Co dodnes nechápu je, že se vždy probudí na správné zastávce. Překvapí vás také, že si ve vlacích a metru odloží klidně notebook nebo kabelku na poličku nad sebou a pak usnou. V Japonsku je totiž nízká kriminalita a nejsou zvyklí se bránit kapesním i jiným zlodějům.
Japonské bydlení
Dorazili jsme do Kóbe, možná si to město spojujete s velkým zemětřesením v roce 1995, ale dnes byste již nic nepoznali. Unavení po cestě jsme šli přímo ke Kozue domů. Jelikož je Japonců hodně a mají k dispozici jen malé území, nebývá tam tolik zvykem mít vlastní dům a pozemek. Nejvíce jsou k vidění domy na způsob našich paneláků, protože vzhledem k častému zemětřesení vydrží více než domy cihlové.
Já se svým metr osmdesát výšky jsem si tam připadala jako v bytě u trpaslíčků. Postel krátká, kukátko i kliky dělané pro obvyklou výšku Japonců a u zrcadla v koupelně jsem se malovala v podřepu. Zajímavě měli řešenou toaletu, na nádrži bylo miniumyvadýlko, a když jste spláchli, tak jste si nejdříve umyli ruce a pak šla ta (již jednou použitá) voda na splašky. Vůbec toalety v Japonsku stojí za povšimnutí. Dalším typem je „pisoár v zemi“, určený pro dámy i pány a třetí, na který jsme narazili, byl hi-tech, tedy s vyhřívaným prkýnkem, hudbou, nastavením hlučnosti spláchnutí i teploty vody, která omyje vaše intimní partie. Pro dámy jedna zajímavá informace, na veřejných místech se setkáte se záchodky pro „ladies“ a „ladies and gentlemen“. To prý proto, že na dámských bývají často fronty…
Pokračování seriálu Japonské střípky najdete ve vydání FiftyFifty.cz další čtyři pondělí
