Jak to chodí v japonské škole
Narozdíl od nás začíná japonský školní rok v dubnu a je rozdělen do tří částí. Duben je začátkem rozkvétání oblíbených sakur a symbolicky tak nejlepší čas pro nový začátek. První trimestr trvá od dubna do července s tím, že od půlky července do srpna mají letní prázdniny. Druhá část začíná v září a je ukončena v prosinci novoročními prázdninami. Poslední část pak probíhá od ledna do března a po čtrnáctidenních prázdninách začíná nový školní rok. Vysvědčení na základních a většině středních škol dostávají třikrát za rok. Naše ratolesti by asi moc nadšené nebyly.
Až do nástupu na vyšší střední školu se učitelé snaží i o výuku, která není založena jen na pouhém memorování učiva. Své místo ve výuce mají výlety a různé projekty, kdy žáci poznávají, jak věci fungují. Změna nastává právě na vyšší střední škole, která má za úkol studenty připravit na přijímací zkoušky na univerzity. Většina učení se mění v drilování a po vyučování ještě chodí děcka do doučování ve skupinách, do tzv.“džuky“, kde zůstávají někdy i do deseti hodin večer.
Na základní škole děti ještě nenosí uniformu, tato povinnost přichází až s nástupem na nižší střední školu. Zajímavé je, že i když to není povinné, je většina dětí i stejně ostříhána (někdy má učitel při množství žáků problémy si zapamatovat všechna jména a tady navíc stojí před třídou stejně oblečených, stejně upravených černovlasých dítek, tedy vůbec jim tu práci nezávidím…).
Učebnice jsou v Japonsku vydávány s platností čtyři roky a pak musí být aktualizovány (o tom si naši žáci mohou nechat zdát).
Na začátku a konci hodiny zdraví děti učitele povstáním a hlasitým pozdravem a na konci ještě přidávají poděkování za proběhlou hodinu (o tom si zas mohou nechat zdát naši učitelé). V lavicích sedí žáci po jednom a při práci ve skupinkách si tak každý vezme svůj stoleček a přemístí se, kam potřebuje. Co se mně na japonském školském systému líbí je, že děti si svou školu uklízejí samy a tak se snaží si udržet pořádek.
Školní obědy probíhají většinou přímo ve třídě a musím se také zmínit o obědových krabičkách obento, které dostávají od svých maminek děti ve školce. Jsou to s láskou připravovaná umělecká díla, jídlo je sestavené do různých tvarů, ať už to jsou zvířátka, kytičky nebo srdíčka.
Dnes jsem na závěr k tématu škola a děti vybrala toto pravdivé japonské přísloví:
“Nejdřív máme děti na rukou, potom na klíně a nakonec na krku.“
