Připravit se ke startu – pozór – teď! Ahoj, jmenuju se Petr Podzim a jsem všecek zoufalej, poněvadž tohle je zachycený průběh závodu s časem o nejrychlejší napsání internetovýho článku na světě, teda článku pro fiftyfifty, ale napsání na světě. Mám na to třicetsedm minut a to včetně tý práce s vkládánim do adminu. Kdyby v tom někomu chyběl ten sport, tak si může ve druhym souvětí tohohle odstavce najít kořen slova průběh a hned je doma.
Taky ten fofr, jakym mačkám klávesy, a to jen dvěma prstama, to je jistě dost blízko sportu. Jedná se o pravej ukazovák a levej prsteník. Ne je to prostředník, v tý rychlosti to nebylo hned poznat. Jde totiž o to, že vypotit tejdně jeden souvislej text o sportování je fakt horší než návštěva posilovny, ve který jsem byl - přísahám! - jen jednou, protože sport je mi prostě ukradenej a nemám k němu důvod, chuť, ani oblečení. Leda by mi slečna nebo snad pani fotografka půjčila to hodobóžový zelený trígo, do kterýho navlíkla toho bruneta, kterej proti mně vypadá jako hotovej Frištenský. Může si napsat pět bodů, poněvadž na tý fotce visí docela obstojně a v souladu s jednim z předchozích dílů.
Jestli to nestihnu napsat, ten chudák tam bude viset úplně sám, bez doprovodnýho textu. Totiž o ten text tolik nejde, to je jen pozadí. Jde o tu fotku. Celá redakce se shodla, že je natolik povedená, že se prostě musí uveřejnit a je třeba k ní pravidelně napsat pár slov. Jenže s mdlym rozumem a bez invence je i pár slov nadlidská dřina.
Pokud to někoho zajímá, tak plavat jsem byl naposled před čtyřma rokama, a to ne z vlastní vůle. Bylo to kvůli jedný slečně, která ale naštěstí šla taky po dvou bazénech ke dnu. Už tenkrát jsem si tam připadal jako karikatura. A když jsem šel letos v létě sportovat, nešlo o nic jinýho než o nohejbal, poněvadž při tom člověk nemusí za míčem udělat víc než dva kroky. Když je to na čtyři nebo dokonce pět kroků, nemá smysl mičudu dobíhat, sama spadne do autu. Nohejbal je vůbec docela dobrej sport pro jedince, kterej si potřebuje vytvořit nějaký sportovní alibi a zároveň se při tom nehodlá uštvat. S trochou praxe a správně tvarovanou postavou je možný kopat míč přes síť a zároveň mít na horní části paňděra postavenýho rozpitýho lahváče. Samozřejmě za předpokladu, ze soupeř má stejnej problém a nepotřebuje si nic dokazovat. Teda když jsem šel naposled sportovat, kopnul jsem do toho míče jen třikrát. Pak jsem se na to vybodnul, poněvadž jsem si nechtěl odřít boty. Žádný sportovní totiž naštěstí nemám, takovej já jsem sportovec! A ani věšet se na tyč nemůžu. Ta jediná, co jí máme v bytě, je od topení a neunesla by mě. Pitomej mačkací balónek jsem viděl jen proto, že ho kupujeme na hraní kocourovi. Víc jsem o sportu snad nenapsal, ne? Maximálně ještě tu chůzi. Taková bouda! A v poslednim dílu seriálu tu slabomyslnost o relaxaci spánkem. No, tý jediný jsem zůstal věrnej, to šlo samo. Jenže jsem nevydržel spát až do novýho roku, ale jen do teď. Taky smůla. Probudil jsem se tak hloupě brzo, že mi zbejvá čas ještě na toho zoufalce, a zároveň pozdě, poněvadž za dvanáct minut bude půlnoc, a to je údajně právě ta chvíle, kdy čtenáři usedaj k internetu.
A teď pozor, změna! Z levýho prostředníku přešel jsem hladce na prsteník. To proto, že mezi prostředníkem a ukazovákem vězí zapálený cigáro. Taky zajímavý – čim víc o sportu píšu, tim víc kouřim.
Ale čtenáře zajímá sport! Prej nikdo jakživ nechtěl číst o ničem jinym než o sportu. Pravda je taková, že původně existovala jistá naděje, že mě povinnost tohoto sportovního psaní sama přiměje k pohybu a tím bude přísun námětů zaručenej. Výsledky jsou ale tristní. Přiště to teda zkusim obráceně - budu psát o flákání, válení se, přejídání, chlastání, kouření a fetování. To by bylo, abych si tim neuhnal aspoň kýlu!
Naštěstí je všude kolem zima a na horách fungujou vleky a lanovky. Dolu už mě nějak dostrkaj. Počitám, že to díky zemský přitažlivosti nebude těžký.
Na celejch slavnejch horách jsou nejdůležitější dvě věci – právě ty lanovky a pak stánky s alkoholem. Až kolem nějakýho posvištíte, zpomalte, zastavte a vzpomeňte na to, že zatimco vy se trapně potíte na kopci, já se elegantně potim u klávesnice. A dejte si jednoho panáka na mě. (Ale na svůj účet!)
A jsme v cíli, protože o nic jinýho, než o dobrýho panáka nakonec nikdy nejde.
Jestli už nejsem dávno mrtvej, šéfredaktorka mě určitě zabije. Ale stihnul jsem to a ještě mám dvě minuty k dobru.
Předchozí díl Deníku zoufalého sportovce
