Milá paní učitelko,
Nevím, jak si přebrat Vaši otázku, jestli a jak jezdím. Ehm...víte co mi řekl pan komisař. Že jak jen vyjedu z garáže, zavolá na mě policajty! S cejchem zničené řadící páky se řídí opravdu špatně. Navíc jsem na kriminál i sebezabití poměrně útlého věku, tudíž mám na to času dost, tudíž NE, nejezdím.
A NE nejezdím říkám i z toho důvodu, že není v čem jezditi.Můj milej zlatej je holandskej, tudíž jen kolo (a to také neovládám), a naši auto nemají. Vlastně mají a mamina by mi ho dala do rukou s tím největším potěšením a s přáním, abych ho dodemolovala a nenechala matku na šroubku!
To totiž není auto jen tak ledajaké. Aktuální stav naší tak řečené Popelnice je výsledkem mnoha a mnoha úrazů, nehod, bebíček a vážných zranění z minulosti. Tu si odřela předek, několikrát zadek, párkrát se rozešla s kolama, jindy vrčela na motor a hlavně měla neuvěřitelný konflikt s tlumičem!
Poprvé, je to asi dva roky, se naši vraceli z Budějovic, když pouhá sekunda mikrospánku stačila k tomu, aby auto vjelo do protisměru a zkutálelo se po kamenném srázu dolů, do divočiny místní krajiny. Během kutálení vystřídalo asi všechny polohy – na střeše, na levé straně, na pravé straně. Jakkoli to byl zážitek otřesný, našim ani sestřičce se nic nestalo. Jediná otázka, jež vyplynula na povrch byla ta, JAK to auto odvést domů, protože „ho tady přeci nenecháme, to nás všechny ještě přežije,“ říkal taťka. Naši tudíž vyhrabali zbytky šrotu (auta) a bez přední kapoty a naraženými plechy objížděli Strakonice polní cestou, doufajíc, že se vyhnou civilizaci a zvědavým obličejům sousedů.
Byl to nejkrásnější den mé maminky. Tolik let toužila, že tuhle zatracenou, starou plechovku jménem Škoda Favorit (tak zvaný Pelikán) vyhodíme do šrotu na recyklaci a koupíme si konečně něco nového. „Když vy inženýrku, tak my...to budete koukat!“
Byl to však asi i nejkrásnější den mého tatínka. Útroby veškerého šrotu ho přitahovaly již od dětských let, a tak si splnil sen o (znovu)sestavování svého vlastního auta. Co na tom, že maminka silně protestovala, že S TÍMHLE proboha jezdit nebude, když je to pomačkaný ze všech stran a kdo ví, jestli to vůbec jezdit bude! Beztak se tam něco přetrhalo, shnilo nebo jednoduše řečeno zničilo a teď to bude postupně odpadávat. Vzpomínám–li si dobře, snad maminka zahájila i několika týdenní protest a radši chodila kilometry pěšky s pěti nákupními taškami, než aby sedla za to, co připomínalo vrak, kostru čehosi, co za komunismu považovali za projev geniality.
S nadcházející zimou se však vzdala, ač nevzala Pelikána (nyní už jen Tu Starou Šunku) na milost. Čistě pragmaticky už přemýšlela jen o rozvodu, neboť věděla, že s tímhle chlapem tohle auto přežije opravdu nás všechny! Jenže, to jsme byli teprve na začátku veškerého dobrodružství. Dnes, po více jak dvou letech, za sebou máme celkem deset nehod.
Jednoho krásného letního dne jsme si vyrazili k babičce. Nežije daleko. Jen za sedmero horami a sedmero řekami. A právě ty hory a jeden kopec se nám stal osudným. Naše mamina nejezdí jako ďábel, spíš je to umírněný beránek, který ví, že každá provokace motoru by nám mohla býti životu nebezpečná. Z toho kopce – nádherný tam výhled – si však dovolila to trochu rozjet. Glok – glok – glok a šílené otřesy! Vyděšené jsme zpomalily, což nás jistě zachránilo na životě. Půl minutky na to se totiž z ničeho nic uvolnilo kolo u řidiče, vlítlo do protisměru (což způsobilo šok zase protijedoucím řidičům) a v prudké rychlosti si odjelo do pole s kukuřicí. Jen tak, jakoby se nechumelilo. Nechalo nás tam trčet bez kola a bez naděje na záchranu. I to však náš nezlomný tatínek opravil. Přijel, hodinku hledal kolo v poli, přišrouboval a jelo se dál.
Pár měsíců na to se zadřely brzdové destičky, což se projevilo náhlým kouřem z pod kapoty a nemožností zabrzdit.
Skóre nám také zvýšily různé menší dopravní nehody, při nichž si chtěli hlavně mladí frajírci otestovat, jak jsou za volantem zatraceně dobří a zřejmě si mysleli, že udělají dojem, pokud to půjčené auto od rodičů nestačí ubrzdit. Náraz poprvé, náraz podruhé, náraz potřetí. Buď frajeři odjeli ihned, nebo zapírali, zapírali a zapírali. A mně budou říkat, že já jezdím špatně!
Prozatím (ale ne na dlouho) poslední kolaps se stal docela nedávno. Krátká vyjížďka, jen na hrob zapálit svíčky a zpět. Před malým kopečkem auto opět rezignovalo. Už toho asi mělo dost! Padla rána, snad konec světa, za autem jiskry jak na Silvestra a náš Pelikán ( Ta Stará Šunka) si vítězně sedl na zadek a trucoval. Smrad, kouř, hluk, jiskry a sousedi za zádama! Předpokládám, že tohle posadilo na zadek i našeho taťku, alespoň na chvíli určitě, jelikož si zprvu nevěděl rady. Už ani nevím, co se stalo. Jen to, že sousedi zasáhli, přispěchali na pomoc a že auto opět (zklamaně) odjelo po svých na dvůr, aby se mu taťka opět mohl montovat v drátech a následně přišel na to, že upadl tlumič!
Ještě abych dodala na přesnosti: Pelikán odmítá topit již několik let. Autorádio rovněž nespolupracuje, dveře u spolujezdce se nedozavírají, naopak zadní dveře se zavírají natolik dobře, že už je málokdo otevře!
Tatínek ale všechno spraví. Postavil si vlastní model svého vysněného auta a ten je, světe div se, schopen uhájit i na technické. Tudíž můžeme vesele a nerušeně a poklidně a BEZPEČNĚ jezdit minimálně další dva roky...Nebo možná do té doby, než sednu za volant.
Pořád se divíte, že nejezdím...???
