Milá maminko,
nejsem si jistá, jestli Ti tu novinu mám psát nyní, když ještě není nic jisté, ale bude lepší, když Tě na to připravím už teď.
Silvovi, mému nejdražšímu, končí v prosinci kontrakt s jeho univerzitou, to znamená, že si bude muset hledat jinou práci. A vzhledem k tomu, že se naši politici rozhodli omezit dotace na podobné vědecké výzkumy (jsem zvědavá, jestli ty ušetřené peníze budou umět využít lépe!), nezbyde mu, než odejít do zahraničí. Nabízí se Berlín, Holandsko, Itálie, Guatemale, Rusko, popřípadě australská Sydney.
Tam by měl výborné zázemí, dobré uplatnění, vysokou úroveň všech jeho výzkumů a myslím, že i dobré finanční podmínky.
Nic není jistého, snad jen to, že to dříve či později přijde. Mami, pojedu s ním.
Já vím, jak moc chceš, abych tady dostudovala, byla jsi na mě tak pyšná, když jsem se dostala na školu, o které jsem celý život snila. Já nečekám podporu od nikoho, ale zrovna u Tebe by mě, mami mrzelo, kdybys to odmítala a nepochopila. Úplně slyším Tvé argumenty plné strachu – Co tam budeš dělat? To si naivně myslíš, že snad budeš moc studovat? A až se rozejdete, kam půjdeš? A my se za Tebou v životě nepodíváme!
Mami, vždycky jsem chtěla především kariéru, úspěch a obdiv. Chtěla jsem (a pořád chci) vyučovat a motivovat lidi na celém světě, žít ve Spojených Státech a psát knížky. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl přijít někdo, kdo zvrátí moje priority a nasměruje ke štěstí. Silv mi ukázal tu největší sílu lásky, pochopení a upřímnosti. Nedá se popsat, co spolu zažíváme, ale je to obrovské pouto, které nás spojuje a vede ke štěstí.
Dost jsem o tom mluvila se svou duchovní guru. Poradila mi dobré cvičení na rozhodování. Mám si detailně představit obě situace po půl roce – Silv mi odjel, já jsem tady v Praze sama, studuju ovšem výbornou školu, pracuju a daří se mi. Ale on tu se mnou není, aby to mohl sdílet.
Pak si mám představit naprostý opak – jsme se Silvem už půl roku v zahraničí, on pracuje, já studuju, máme svůj byt a běžný život. Žijeme v horké Austrálii a já se lopotím s angličtinou.
Mám si to vybavit do posledního detailu a dobře sledovat své pocity – který obraz cítím lépe? Co je mi nepříjemné a co bolavé? Jakmile se, říkala mi, takto rozhodneme, rozhodujeme se srdcem. A jedině to je správné rozhodnutí, na kterém by měl stát celý náš život.
Silv je v tomhle velice optimistický a říká, že jsem ještě moc mladá na to, abych věděla, co je správné a co je šťastné. Říká, že bych tam mohla studovat, psát knihy a zlepšovat angličtinu. Chceme se společně vyvíjet, růst, milovat a předávat to lidem na celém světě. Oba cítíme, že jsme jedna duše, která se musela potkat – po dlouhých letech a kilometrech, které nás od sebe dělily. Narodili jsme se každý v jiné zemi v jiném čase a za jiných podmínek. Bylo nám ale dopřáno se toho devětadvacátého února v Tescu na Národní potkat a jít společnou cestou spolu.
Je mi jasné, že mě naše Janina nepustí, taťka vydědí a hodně lidí si bude ťukat na hlavu. Nečekám pochopení od nikoho, ale byla bych ráda, kdybys aspoň ty věděla, že pokud se rozhodnu pro odjezd a stěhování, že je to to nejlepší, co jsem mohla v životě udělat.
Navíc si myslím, že je výborné mít v těch začátcích nějakou oporu, pomoc a zázemí. A možná nebudu studovat žurnalistiku, ale určitě jazyky! Možná budu muset pracovat a lopotit se s jazykovou i kulturní bariérou, možná mě čeká bídná kariéra a málo peněz. Ale neměli bychom litovat toho, co jsme udělali. Nýbrž toho, co jsme kvůli strachu neudělali. Brečím už teď při představě, že bych pro honbu za penězma a prestiží nechala svýho osudovýho chlapa.
Prosím, ber to tak, že nic není jistého. Já si každý den před spaním říkám, že je – li pro naše dobro se Silvem zůstat v Čechách, stane se tak a on tu dostane práci. A je – li pro naše dobro to, abychom začali žít někde jinde, stane se tak rovněž.
Nepřemýšlej zatím o tom, ale je to jedna z možností. A víš co se říká – člověk míní, život mění. Je to proces a dlouhá cesta, o které nikdy nevíme, zda je správná a kam nás zavede...
