Má nezdolná maminko,
nikdy jsem si u tebe nevšimla takového optimismu, ale ohledně mé praktické maturity ho máš na rozdávání. Děkuji za tvá krásná slova útěchy, však jak říkám – pozitivní slovíčka nezabírají.
Horko těžko jsme sestavili s mou skupinou menu tak, aby byl každý spokojen. Trošku mě naštvali, že rázně odmítli vařit z rybiny, tofu a kefíru. Nacpali si tam vepřové, nějaký tučný dezert a další neuvěřitelně nepasující kombinace a potraviny. A vy – naši pozvaní rodičové – to odnesete nejvíc. To budete několikrát stavět, než se dostanete zpátky domů!
Tak jsem se do toho dala – přepočítávám příbory, skleničky, talíře, mističky....sháním recepty, vymýšlím si postupy přípravy, každý ze skupiny mi volá, aby mě předem informoval, že:
- zásadně neflambuje, neboť se bojí ohně (fóbie odmalička)
- zásadně neotevírá vína, neboť vůbec nemá sílu v rukou (ale já jistě ano!)
- zásadně nekuchá kuře, protože je to proti jeho morálním zásadám
- zásadně nerozlévá polévku, neboť neudrží terinu v jedné ruce
- opět zásadně neflambuje, protože by mu mohly chytnout vlasy
- zásadně neobsluhuje stůl s ředitelem a vedením, neboť jsou na něj už od pohledu zasedlí
- opět neotevírá vína, protože to nikdy nezkoušel
- opět nekuchá kuře, neboť – pane bože – je to týrání (upečených) zvířat
Takže by každý nejraději jen nosili předkrmy a dezerty, popřípadě sklízeli ze stolu.
Všechno tohle, jsem musela zpracovat do Legendy. Což byl měl býti kolektivní projekt (a vrchol gastronomie) – každý popíše svou činnost, náplň práce a přípravu. Šéf to má jen hodit na papír a předat maturitní komisi. Skutečnost je taková, že dneska byla uzávěrka a nikdo se ani neobtěžoval spolupracovat. Zoufalá, nešťastná a prudce nakrknutá na své soupotníky, o kterých jsem si dlouho myslela, že jsou to kamarádi jsem se mohla spolehnout jen sama na sebe.
Vlastně, někdo se tu objevil, aby mi pomohl. Peťa! Přestav si to – my dva, největší zapejkači na škole psali s vypjatou fantazií něco, o čem jsme se domnívali, že by mohla býti Legenda. A on sám mě velice překvapil – čím víc ho lidi odsuzujou, tím víc zjišťuji a nacházím jen to dobré v něm.
Postaral se o tisk, grafiku, pozvánky a menu. Zařídil květinovou výzdobu a jezdil za mnou i kolikrát za den, jen aby něco mohl zkonzultovat a vylepšit. Ten kluk se snažil. Snad si chtěl napravit reputaci, snad chtěl pomoct mně, nebo se jen bál. Motiv mě nezajímá, čin je rozhodující. Najednou tu byl opět dobrý kamarád jako za starých časů...
Je to také asi tím, že jsme vyburcovaní kritikou, kterou nás ostatní týmy nešetří. Jistě, jak by dva outsoudeři mohli něco dobrého udělat, že? Jak by ti dva nedocházkaři mohli zvládnout maturitu, když ta Kuneška umí jenom povídat a usmívat se? Strašně mě to bolelo. A maminko, asi ti ani nemusím říkat, kdo to tak slavnostně pronesl...ten, který se sám bojí nejvíce a kdo si celou dobu říkal přítel. Inu, budu jim to muset ukázat!
Na druhou stranu – vážně si někdy připadám jak Pat a Mat. Děláme velké věci, maličkosti přehlížíme. Už nám nedojde, že musíme zařídit někoho, kdo nám bude průběžně mýt nádobí nebo kdo dojete všechny ty surové suroviny nakoupit...Hlavně že si sestavujeme motta, která chceme servírovat k jídlům. Jedno se mi obzvláště líbí, zní: PŘES PŘEKÁŽKY KE HVĚZDÁM!
Překážek je tu hodně, hvězdy už ani nevidím...
Co se týče mého sommelierského umění – chodím na pravidelné konzultace k paní učitelce. Je to zlatá ženská. Roste ze mě, ale snaží se tvářit, že to víno otevírám naprosto bravurně a dokonce s vytříbenou elegancí. Rovněž mě velice podporuje v otevírání toho zatraceného a zatraceně pěnivého sektu s výjimkou, kdy už se to snažím rvát zubama! Detailně mi vysvětluje zjevné banality jako jak vypadá ta a ta lžička, jak z ubrousku udělat dekoraci nebo kterou skleničku k bílému vínu.
Ale uklidnila se, když jsem ji povídala, že dál studovat gastronomii nehodlám. To se zhroutila radostí do křesla, div se nerozplakala!
Já se taky rozpláču, jestli to udělám.
A zpiju se, pokud všem vytřeme zrak!
