Bez bot

Když k tomu vykoukne slunce z trhajících se mraků a cesta zelení pokračuje, pak můžu mluvit o nepromarněném dni.

A těch je přesně tolik, kolik si jich uděláme. Přísloví „každý svého štěstí strůjcem“ sice podle mě není tak úplně pravdivé, ale udělat si každý den aspoň malou chvilku radosti, je kvůli všem pořekadlům a těžkostem světa povinnost.
Příroda je krásná i krutá a je tu pro všechny. Třeba takové spaní pod širákem. Večer usínáte unaveni u hořícího ohně a pohled do něj se dá vydržet až do úplného usnutí. V noci dýcháte opravdový vzduch a když se v noci otáčíte z boku na bok, zahlédnete koutkem oka nebe plné hvězd. Obvykle se probudíte svěží a voda ke koupání a malé rozplavbě je jistě někde k mání.

Vzbudila jsem se dřív než ostatní. Chtělo se mi ještě spát, ale východ slunce je čistší než západ, světlo je jasnější a snad i trochu voní. Zaplavala jsem si v řece, ale byla mi pak hrozná zima, tak jsem se oblékla jak turista věcí znalý. Tedy do ponožek, kotníkových bot a na triko s dlouhým rukávem jsem si vzala ještě lehkou bundu. Vyrazila jsem na malou procházku, i když obvykle se k procházkám nijak zvlášť nemám. Vzala jsem si foťák a šla za světlem.
To prokukovalo skrz listy stromů, stíny byly dlouhé a míchaly se s pološerem. Ptáci vyřvávali na celý kraj a tráva se leskla. Ptačí muzika byla doprovázena zvukem vody kamenného jezu a obzor se otevíral. Slunce už vyšlo a všichni a všechno to vědělo. Jediný kdo spal, byli lidé, kteří o to přicházeli.
Nevěděla jsem, co dřív fotit. Trvalo to dlouho, tak jsem si nakonec zula boty a dala si je svázané přes rameno a šlapala do trávy. Bylo na ní ještě plno rosy.

Je vám to málo? Tak nespěte!