Kniha je zelená, fotografie použitá na přebal knihy je ponurá. Staré kolo, takové na kterém jezdí Holanďani, stojí opřené o oprýskanou zeď. Přichází k němu shrbená postava v mlze.
Jde totiž o to, že se ten starý pán vyboural na kole. Přesněji, někdo do něj najel v zatáčce a on se proletěl a promítal si svůj život. Ten se zachránil, ale noha ne. Řeknete si, že to není příliš lákavý začátek, s tím musím souhlasit. Vyloženě na pozvednutí nálady to tedy není. Ale i kdybyste stokrát chtěli, do mysli takto postiženého člověka, se jeden hned tak nevcítí. Je to nový pohled na svět, starosti tolik nevšední, že by vám vůbec nepřišly na mysl, a čtenář který ten zelený obal zaklapne na poslední stránce je o to obohacen. Autor nezapře svůj život emigranta, který již není schopen zcela přesně určit, který jazyk je jeho mateřský. Nepředstavitelné pro někoho, kdo je prosycen svou mateřštinou a představit si život ve dvou a více řečech, ani nesvede.
Anebo...
Mika Waltari a jeho proslulá kniha Cizinec přichází. Syrově, bez obalu, každé slovo má svůj význam a nehledejte v textu něco, co tam být nemuselo. Příběh, který je zcela jasný, má svůj začátek a konec, dřina a krása života se najde v každém odstavci.
Prožít příběhy někoho jiného na sedačce v metru, na křesle s podnožníkem nebo na lehátku, vášnivě se začíst a nebrat to svoje tolik vážně. Přemýšlet po přečtení doslovu ještě dva dny o tom, co tam kdo řekl, a že to nakonec pěkně zapadlo do sebe. A třeba to ani nebylo nijak růžové, i když to tak chvíli vypadalo.
Ale tak to prostě chodí ve všech opravdových příbězích.
