Pramálo snesitelné bytí

Není to totiž zrovna snadný. Nějaký dojem se v hlavě zasekne hodně často, ale vzít ho a vlípnout na papír, nebo ještě lépe, vzít ho a seknout s ním o papír, to už chce kus fortelnosti.
A také asi být sečtělý. I když právě o tom začínám poslední dobou dost pochybovat.

Některá ze slavných jmen, která jsme vídali na hřbetech knih z rodičovské knihovny, mi ještě doteď unikají. Teprve nedávno jsem se dostala k Milanu Kunderovi. Věděla jsem jenom, že je to světově proslulý spisovatel, žije ve Francii a přimět ho k rozhovoru (a zvláště pro česká média) je téměř nemožné. Jeho jméno poletovalo v mé blízkosti až do doby, kdy mi moje tchýně dala k Vánocům Nesnesitelnou lehkost bytí. Ten titul jsem taky znala a dokonce o něm mockrát přemýšlela. A to vždy, když se mi to mé bytí jevilo jako pramálo snesitelné. Takové má jméno a takovou kravinu napíše.
Přečetla jsem tu knihu za necelé dva dny a po zaklapnutí jsem byla omráčená tím jeho dobře stravitelným stylem a tím, jak to tam pěkně nacpal všechno sakumprásk. Pak jsem přečetla ještě další dvě jeho knihy a tím mám na dlouho dost. Sakra, není až tak dobrej!
Myslím, že mu jeho nezájem až odpor k médiím dělá paradoxně dobrou reklamu. Ale neříkám, že by to byl snad nějaký jeho manévr. Prostě to takhle funguje.

Ale jsou kolem nás ještě věci, který fungujou. Je to hodně závislý na tom, jak si kdo ustele (tak si lehne) a koho si vybere (za partnera třeba). Přijde mi ohromně podivný, kolik lidí si vybírá špatný typy. Je to až k nevíře, jaká dlouhá léta se nechají přesvědčovat o tom, že nejsou dost zruční, hubení případně chytří. Celé kouzlo je v tom, že ten, kdo vás vidí jako zručného, dostatečně hubeného a bystrého, tak jenom ten je pro vás ten vyvolený. Možná vám nebude srdce bít na poplach, ale časem, časem to bude fungovat báječně.
Dám vám příklad.

Často sedávali naproti sobě v kuchyni. ONA si chtěla a strašně potřebovala povídat, ON byl hrozně unavený a musel ještě něco sepsat do práce. To ONA věděla a ON věděl, že by se na jejím místě zbláznil a kolik toho ONA za den musí zvládnout. Povídat si s ní byla jeho jediná možná pomoc. Vstával v pět ráno a právě bylo devět večer. Věděli, a to je právě to důležité, že oba vědí. Po chvíli se dostali do fáze, že ON si chtěl povídat a ONA si chtěla pustit oblíbený film. Ve změti filmů, které skladovali v počítači, jí ho našel, pustil. Sedl si vedle ní a dělal si tu fakturu do práce. Občas se jí koukl přes rameno a sem tam se chytli za ruce. Po filmu šli oba spát.

Není to zrovna snadný a nesnesitelně lehký už vůbec ne. Ale je v nás lidech ještě něco v pořádku, jen to musíme chtít vidět.