Deska byla prasklá na několik dílů. Trhliny se klikatily až ke zborceným okrajům základů. A nejhorší byly obrovské stopy, vtisknuté do nezatvrdlého betonu a já věděl, že nesmím promeškat ani minutu a musím rychle omlátit zbytky, aby se dalo začít znovu. Popadl jsem kladivo a v naprosté beznaději začal bušit hlava nehlava do šedého betonového masivu.
Trhnul jsem sebou a probudil se. Nebušil jsem kladivem do betonu, byl to jen sen. Ale i tak někdo bušil na okno buňky. Vymotal jsem se ze spacáku a vylezl ven.
„To ti to trvalo!“ Smála se Iva. Byl jsem rozpačitý a snažil jsem se protřít oči. „Myslela jsem si, že ti přijde k chuti káva.“ Podala mi termosku. „V klidu si ji vypij a já se pro tu láhev někdy stavím. Teď jedu do města, tak jsem to vzala kolem. Jo a děkuju za včerejší tanec, bylo to fakt pěkný, ještě nikdy jsem netančila na betonové desce. Tak ahoj, snad ti bude chutnat.“ S úsměvem přeběhla desku k brance, nasedla do auta a odjela. Stál jsem s termoskou v ruce a srovnával si to v hlavě. Tak za prvé, deska byla celá, všechno se mi jenom zdálo. Za druhé jsem dostal k snídani kávu a bylo to moc príma, obzvlášť od Ivy. Snídal jsem pozůstalosti včerejší hostiny a byl spokojený. A i když Iva odjela, tak jsem seděl na zápraží buňky a hlavou se mi honilo, proč jsem se dal do stavení a co mě ještě čeká.
V pondělí stavaři začistili desku, rozprostřeli pásy izolace, oheň z propanbutanové láhve syčel a roztavený materiál se zatahoval. Strany ke svahu natřeli izolační penetrací a já cítil tu karbolovou vůni, která mi připomínala chůzi po dřevěných pražcích jednokolejky za mých dětských prázdninových dnů. Přijel jejich vedoucí, zkontroloval pásy a vypadal spokojeně. „Udělal jste to takhle dobře,“ řekl, když obešel desku. „Když se dá takhle pěkně šalovat, je zbytečné dávat ztracené bednění, ale ve svahu se to hodí. Dost lidí ho dává jako podezdívku. Natřeme tady ty boky základů a necháme tam zatím místo. Pak se tam dá bublinková folie, položí meliorační hadice, do ní se svedou okapy a odvodní se to. A když se to pak zasype kačírkem a dotáhne k fasádě, tak tu bude dobrý, ne?“ Usoudil jsem, že ano, i když jsem si to neuměl přesně představit, ani jsem neznal jinou alternativu. „Jinak se taky dělají kanálky nebo betonová úžlabí a to by nebylo vono,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku. Cvrnknul prstem o štítek čepice, skočil do auta a zmizel.
„Takže tady nemáte radon, co?“ prohodil muž s plamenem, který svařoval asfaltové pásy. „Prý ne,“ odpověděl jsem. „Jak jste na to přišel?“ „To byste musel mít pásy s kovovou vložkou – je to jinej druh a sou dražší.“ „Aha,“ kývl jsem, ale on pokračoval. „A nebo by se dělalo odvětrání pod deskou – takový ty děratý hadice a zasypává se to hrubym štěrkem, aby ten radon utíkal ven.“ O tom jsem četl. Ale taky mi všichni říkali, že radon není nebezpečný, pokud se jeho odvětrání udělá dobře.
Odpoledne přijela Liazka s hydraulickou rukou a byla naložená paletami tvárnic. Složili jsme je podél plůtku a taky jednu paletu s cementem a další s vápnem. Na opačnou stranu, směrem k elektrickému rozváděči složila sklápěčka písek. Načež to stavaři zabalili a odjeli. Deska byla černá, vzduch byl plný téru, hladká mohyla červeného písku osychala. Sáhl jsem na tvárnice a cítil na prstech jejich suchost, ostrost, pevnost. Pak jsem roztrhl strečovou folii a jednu odnesl a položil do rohu desky. Díval jsem se na ní. Byl to můj základní kámen. Z buňky jsem přinesl láhev a světlo se odráželo v hladině, jantarová barva dostávala odstín červené od tvárnice a po stranách černala deskou. Ve skle se odrážel můj pokroucený obličej. Na konci poklidného stavebního dne se zrodil surrealistický obrázek.
odvod vlhkosti a vody od základů, svody dešťové vody
izolace proti vlhkosti – modifikované pasy, izolační nátěry
spojování pasů plamenem
izolace proti radonu – pasy s kovovou vložkou, odvětrání
ztracené bednění
doprava materiálu – typy nákladních aut, včasné termíny objednání
skládání materiálu – hydraulická ruka, vysokozdvižný vozík, ruční skládání
materiál – tvárnice, písek, cement, vápno
elektřina, voda
