„Dejte si v klidu čaj, já vás zavolám, až budeme pokládat první tvárnici. Jo a připravte si drobný!“
Netušil jsem, na co chce peníze, domníval jsem se, že jim budu muset koupit láhev na oslavu položení základního kamene, nebo jaké to mají zedníci zvyky. Rychlovarná konvice cvakla, zalil jsem čaj a v průhledné nádobce se roztočily hnědé lístečky jako podzimní listí. „Vypadáš jako bys nikdy neviděl čaj!“ ozvalo se ode dveří. Iva. „Ahoj“, řekl jsem, „nedáš si čaj?“ „Dobré ráno, dám si ráda, ale mám jen chvilku, stavila jsem se cestou pro termosku.“ Nalil jsem obarvenou tekutinu do hrnků, podal cukr a společně jsme si sedli na práh buňky. Z hrnečků se kouřilo. Iva se rozhlédla po pozemku, staveništi, desce, odfoukla páru a napila se. Pak se otočila ke mně. „Proč vlastně stavíš? „To je na dlouho. Kdybys měla večer čas, tak bych ti to povyprávěl.“ Pokrčila rameny.
„Tak jdeme na to!“ volal stavbyvedoucí ode dveří. Vzal jsem peněženku, podal Ivě termosku a vyšel za ní. Zastavili jsme se u desky, kde stálo kolečko s maltou. Zedník zručně lžící připravil maltové lože. Stavbyvedoucí se na mě díval. „No je to na vás! Dejte si tam minci pro štěstí!“ Konečně mi to došlo – tak proto chtěl ty peníze. V koutě peněženky se tísnily dvě koruny. Podíval jsem se po všech okolo a vtlačil minci do vlhké malty. Druhou korunu jsem podal Ivě. „Prosím – třeba mi přinese štěstí!“ Iva vzala korunu, zatlačila ji vedle mé a pak k těm očím přikreslila nos a úsměv. Spontánně a hezky. Stavbyvedoucí se zasmál, zedník uchopil tvárnici a řekl: „Tak jdeme na to!“ Iva mu s tím svým kouzelným úsměvem řekla: „A když nepojedu rychle já, tak mě vyhodí z práce!“ Řekla ahoj a zmizela tak rychle, že jsem ji ani nevyprovodil. Zedník srovnal do vodováhy tvárnici a začal chystat opačnou stranu. A pak další rohy. Laserem se proměřily základní úhly, nivelačním přístrojem výška, a když bylo vše srovnáno, tak se položila první řada cihel. Díval jsem se na ten řádek, sledoval jsem, jak rostou rohy a jak je pečlivě srovnávají do stejné výšky. Když pozdě odpoledne ustal skřípot míchačky, zedníci si umyli lžíce a holínky, na desce byly dvě červené vrstvy tvárnic s prázdnými mezerami dveřních vstupů. Vešel jsem dovnitř tam, kde měl být vchod. Snažil jsem se představit si místnosti, ale nešlo mi to. A zdálo se mi to malé.
Hvězdy svítily jasně, vedle mě seděla druhá prázdná láhev piva. Naopak u mě neseděla Iva. „Hm,“ říkal jsem si, „nedá se nic dělat. A možná je to tak dobře.“ Uvnitř jsem ale věděl, že bych si přál, aby tu byla.
Zeď se zdvíhala rychle, brzy se objevily mezery oken a když dostoupaly patřičné výše, položily se na ně do betonového lože traverzy – „Íčka“. Ty se obednily a vylily betonem. Pravda, mohl jsem tam dát prefabrikované monolity, ale vyšlo to nastejno a nebylo v tom jiné zdržení, než čas. A jelikož to vyšlo na pátek, do pondělka by to mělo v pohodě vyzrát na tu úroveň, aby se dalo pokračovat. A teď, v sobotu dopoledne, jsem tu byl sám, uklízel jsem zbytky cihel, papíry od izolací, odpadlé hrudky malty, odřezky prken z bednění, zametal jsem betonovou plochu desky a povyhazoval igelitové sáčky od svačin, pet láhve a krabičky od cigaret. Opláchl jsem se pod pumpou od nejhoršího prachu a lehl si pod jabloň do trávy a nechával se ohřívat měkkým slunečním svitem. Večer jsem se chystal zpátky do města, uklidit si ve svém podnájmu a v neděli si odpočinout před tím, než nastoupím zase do práce.
Když jsem se vzbudil, slunce pořád stejně měkce svítilo a o protější hrušeň seděla opřená Iva. Posadil jsem se. „Jsi tu dlouho?“ „To záleží na tom, co to znamená dlouho. Ale určitě to ještě nebude půlhodina!“ Smála se. Protřel jsem si oči. Tři dny nepřišla a teď se mi možná vysmívá. Nebo si jen tak pohrává. Anebo, a tomu se mi chtělo věřit, to pro ni není zas tak důležité. I když ani tohle nebylo moc lákavé. A ona si jen tak seděla opřená o útlý kmen hrušně a dívala se na mě.
„Tak proč vlastně stavíš?“ „No, tak jo, to je prostě tak…“
A pak jsem vyprávěl o tom, co má chlap dělat, když byl opuštěn. Vyprávěl jsem o všech peripetiích, o prvotním nápadu, o tom, co mi vyprávěl Karel, jak jsem objížděl stavby a jak všude chodím s metrem v ruce. Usmívala se, chvílemi nevěřícně, občas se smála pobaveně a občas pohodila hlavou. Když jsem skončil, pohodila hlavou a řekla jenom: „Hmm, chápu.“
Procházel jsem se budoucími místnostmi, stále dokola, po žebříku vylezl nahoru a jako kralevic dánský s poloprázdnou láhví v dlani jsem procházel po cimbuří zabetonovaného věnce. Balancoval jsem nad tím svým hradem a obcházel ho pomalu dokola. Do tvárnic byly zalité roksorové ocelové pruty, pospojované a svázané do pevného celku. Z podhradí trčely věže z haki lešení. A já nad tím vším, odvážný a osamělý. S mnoha otázkami v sobě, ale s jednou jistotou. Byt či nebyt – tedy vlastně dům. Bylo rozhodnuto. A ten dům zlehounka sálal podvečerním teplem, předával mi ho, abych věděl, že to bylo dobré rozhodnutí.
základní tvárnice, zaměření vzdáleností, úhlů a rovinnosti
provázek, vodováha (laserová, bublinková, hadicová), nivelační přístroj, pásmo, laserové měření vzdáleností
druhy materiálů – cihly, tvárnice, pórobeton, ztracené bednění, bednění
malta, kopaný písek, flexibilní lepidlo na pórobeton
vystavění rohů
překlady oken, traverzy – „I“čka, „Ú“čka tvárnice, monolitické překlady
věnec – roksory, jejich svázání a kvalitní beton
