Maminko,
někdy je dobré se jen nechat unášet životem a plout. Ale nezapomínat, že s každou vlnkou může přijít nová příležitost, i když je skrytá a i když vypadá nedůležitě. Když ji ale rozpoznáme, ukáže se jako ta největší příležitost, dar nebo bolest.
Mami, Silv opravdu dostal výbornou práci v zahraničí. To, co bylo jen snem, se pomalu stává realitou. Přišlo to bez varování, jako úder z čistého nebe – smlouva s renomovanou univerzitou v italské Florencii. Když nad tím tak přemýšlím, možnost, že odjede tu vždy byla poměrně velká, přesto jsem si ji nepřipouštěla. Dlouho jsem doufala, že tu budu moct dostudovat, že cesta do zahraničí přijde později, až BUDE ČAS. Paradoxem je, že ten čas právě nastal. Teď, i když s holým zadkem, nebo třeba už nikdy, možná ale s lepším postavením.
Nechci to dál rozmazávat, argumentů moc nemám, jednám čistě pocitově. Odjíždím s ním a vím, že dělám momentálně to nejlepší, co umím. Pod pojmem štěstí si představuji vnitřní radost a lásku okolo. Představuji si slunce, úsměv, naplnění, jemné vibrace, pohlazení, přístav a hodně lodí. Pod pojmem bohatství se mi vybaví bohatství srdce, bohatství lásky, bohatství užívat si tohohle života, jednat vědomě a z radosti. Jednoduše vědomí, že stojí za to žít, nehledě na majetek, tituly a společenské statusy.
Možná naše Janina jednou dosáhne na titul Mgr. a budeš tak moc říkat, že máš v rodině vysokoškoláka. A pokud si taky zvolí jinou cestu, pak ji přejme štěstí. Já ale musím odejít a následovat tak svého muže a zřejmě tak roztočit novou etapu života, nové podmínky, nové osudové lidi a zcela jiné příležitosti. Itálie je jen přechodníkem na druhou stranu a jsem moc ráda, že nebudeme muset na sever Švédska, do malého městečka, kde denní světlo lidé znají jen z vyprávění. Itálie je skvělá, Italové hluční, Florencie jedno z nejkrásnějších měst světa a my dva spolu, při sobě.
Abych jen nefilosofovala a nebyla chytrá jak rádio, ber to z té lepší stránky – jsi vždy a kdykoli zvána na pravou italskou dovolenou, na těstoviny s mořskými plody a můžeš pro změnu říkat, že Ti dcera studuje až v Itálii. Přikresli si třeba, že je tak úspěšná a tak inteligentní, že už ji české vzdělání nestačilo a i v zahraničí se přetahovali o to, aby studovala právě na jejich univerzitě. Anebo můžeš říct pravdu o tom, že se Ti dcera zbláznila, zamilovala, sekla se školou, aby mohla vyvařovat špagety a měla italskou domácnost. No, radši řekni tu první verzi, chci totiž zdokonalit angličtinu, začít s italštinou a zase tak velký fanoušek špaget nejsem.
A teď z té horší stránky – bude se vám všem hrozně stýskat. Co si beze mě počnete? Kdo vám bude udělovat rady do života tak inteligentní, že jim ani věřit nebudete? A víš, jak se bude stýskat mně? Odkázaná jen na Silva, s trochou angličtiny, kterou v Itálii stejně nikdo moc nemluví, bez kamarádů a česky psaných knížek? Ano, bude sluníčko, výlety na pláž, kultura, ale třeba takovou mlékovku od maminky mi nikdo tak dobrou neuvaří....
První týdny nebo spíše měsíce budu brečet, chtít odjet, zhnusí se mi neustálá třicetistupňová vedra, a pak mě to přejde!
Mami, nemusíš souhlasit, ale budu ráda za jakýkoli náznak podpory, pochopení. Zároveň se omlouvám, že Ti nemůžu splnit sen a dostudovat, ale kdybych tu zůstala, vyčítala bych si to celý život. A ten má se mnou zřejmě jiné plány...
