Ty desky byly podepřeny houštím vzpěr. Celé odpoledne pumpa čerpala beton z mixů na plochu budoucího patra. Nahoře stáli zedníci, rozhrnovali beton do plochy, který zaléval mříže z kari sítí a žebříčkové pruty. To dohromady tvořilo železobetonovou konstrukci monolitického stropu.
A já to vyprávěl Ivě, která se vlnila a proplétala mezi stromovím tyčí a občasnými kapkami. „Já hurdisky nemám rád,“ říkal jsem, „ne pro to, že s nimi byly kdysi problémy, ale kvůli nahazování. Zase se dobře zasouvají mezi traverzy. Jo a taky jsem uvažoval o dřevěných trámech s izolací mezi a na to podlahové palubky, ale tohle mi přišlo tak nějak bytelnější. Je to podobné zalití konstrukce z příhradových nosníků, mezi které se naskládají tvárnice z cihloviny nebo z porobetonu. Tak jako tak se to musí také podepřít.“
Iva se tanečním krokem pohybovala skrze les tyček. „Jak to všechno víš?“ „To nemám ze svý hlavy. Něco jsem se dočetl a něco mi řekli zedníci a jejich šéf.“ Díval jsem se na ní. „Potřeboval bych si odpočinout,“ řekl jsem. „Je to náročný,“ pokračoval jsem a pak se zeptal: „Nešla by ses někdy projít? Třeba do kina.“ Pokrčila rameny, kývla. „Proč ne, můžeme se domluvit.“
Sám jsem nevěděl, co tím myslím. Cítil jsem se unavený, a i když se mi Iva líbila, nechtěl jsem si s ní dávat schůzku, ale zase jsem chtěl s někým být, s někým na chvíli vydechnout a na všechno zapomenout.
Zaplatil jsem velký popcorn a dvě koly a šli jsme najít sál číslo čtyři. Připadal jsem si jako v jiném světě. Mít na sobě montérky a pořád něco dělat se mi stalo denní rutinou a tenhle odskok mimo realitu představoval nečekanou změnu. Jako bych se odkutálel z dětského kolotoče, který představovala stavba, byt, práce a buňka. Žárovky ve stupních schodů v kinosále svítily (a já se snažil vytěsnit okamžitou myšlenku na to, jestli je nemám zabudovat do schodiště v baráku), mdlé světlo padalo na mozaiku obličejů a prázdných sedadel a Ivě vedle mě to zatraceně slušelo. Bílá prošívaná košilka, zlehka vypasované džíny, vypadala uvolněně, pohodově a já si užíval ten její snadný a přirozený úsměv. A čím víc jsem to viděl, tím víc jsem se propadal do sebe, do svých starostí a bylo to, jako bych byl uvězněný někde pod hladinou. A já věděl, že je za tím jak stavba, s ní spojené finance, tak mé bývalé vztahy. Jenže já měl být v tuhle chvíli milý, vtipný, pohotový, uvolněný a rozhodně jsem nebyl schopen ani jednoho. Navíc jsem si byl jistý, že být na místě Ivy, tak bych si s vidinou příjemně stráveného večera představoval kohokoli jiného, jenom ne sebe. Takže jsme si bohužel povídali o tom, že beton v patře je vytvrdlý, zakletovaný, že je nad ním postavená zeď a že už jsme zalili vrchní věnec a teď se chystám na krovy. Připadal jsem si jako naprostý idiot, ale o čem jiném jsem mohl vyprávět, když jsem za poslední měsíce nedělal nic jiného. Nemohl jsem si ani vzpomenout na žádný vtip, jediné na co jsem se vzmohl, byl popis toho, jak pan Kovář, zedník, zakopl o kabel k míchačce, a jak padal a zvrhnul na sebe barel s vodou, o který se pokusil zachytit. Naštěstí film začal. Tedy aspoň reklamy a upoutávky, ale já byl vděčný i za to.
Trámy a latě byly složené podél plotu, nájezd z lešení byl zpevněný a tesaři rozměřovali délku pozednic.
Pak už vzduch krájel ječivý zvuk motorových pil, které odkrajovaly vazbu a dva pomocníci odnášeli vaznice, krokve a trámy nahoru. Palice bušily do dlouhých hřebíků, pozední trámy přišroubovali k plochým pásům zabetonovaným do věnce a kleštiny propojovali závitovými tyčemi. Centrální část a sloupky pak zpevnili několika kramlemi. Všude byly hromady pilin a dřevo nádherně vonělo čerstvostí a lesem. Po třech dnech jsem uřízl náletovou břízku a tesařský mistr ji přibil na nejvyšší místo střechy. Přinesl jsem skleničky, nalil do nich zlatý destilát. A když odjeli, opřel jsem žebřík o spojnici krokví a pod břízkou jsem z nejvyššího bodu obhlížel okolí. Tmavou obrubu lesa nad polem, remízek rámovaný houštím šípků s občasnými vlnkami trnkových keřů. Na opačné straně se ke stodolám a domkům tlačila hladina rybníka, a napravo za mnou byla stromy porostlá plocha zahrady. Dopil jsem skleničku, zavřel oči, dýchal vůni dřeva a poslouchal šelest usychajícího listí břízky nade mnou. Byl jsem utahaný, spokojený, že mám další část za sebou, ale uvnitř jsem byl naprosto rozervaný. Viděl jsem pořád ten obrázek, který měla v očích, když usedala do taxíku. A ta červená koncová světla, která se rozplynula ve tmě, byla metaforická. Musel jsem se rychle chytit žebříku, jinak bych sletěl dolů.
druhy podlaží: panely, monolitické betonové, příhradové nosníky a vložky, traverzy „I“ a hurdisky, dřevěné trámy a prkna + palubky atd.
doprava betonu: pumpa, vrátek, šikmý nájezd
posuvné vzpěry monolitického stropu, klínky, desky, prkna
šalování prostupů schodiště, komínu a dalších otvorů
srovnání betonu do vodováhy, kletování čerstvého betonu
vrchní věnec s patkami pro pozednici
druhy střech – valbová, polovalbová, sedlová, mansardová atd.
