Se zbouráním staré chaloupky jakoby se vše změnilo. Začínalo něco růst, něco nového – mého. Stejně tak vztah s Petrou, které jsem dal jasně najevo, že to skončilo. A já jsem také začal růst. Sám v sobě, sám ve své pohodě a spokojenosti. Skoro by se zdálo, jak jsou ty dvě věci propojené. Nechtělo se mi odpoutat se od toho vztahu a utápěl jsem si ho ve svém nitru a stejně tak jsem si držel v sobě vztah k tomu zchátralému a přežilému stavení. Oboje padlo, zůstaly vzpomínky, obarvené obroušenými hranami minulosti, ale v obou případech se přede mnou otevřel prostor, lehkost a uvolnění. Teď jsem znovu začínal.
Na internetu jsem sehnal použitou stavební buňku. Byla vcelku levná, vypadala zachovale a já ji nechal dopravit na místo. Cena dopravy a složení jeřábem vyšla málem na cenu buňky, což mě málem položilo. Musel jsem si ovšem na transportní ceny zvykat. Buňka měla elektrickou přípojku, zásuvky a světlo, ale nemyslel jsem, že ji užiji jenom na materiál a nářadí – v případě potřeby se v ní dá přespat, uvařit kafe a ohřát jídlo.
Ještě předtím, než jsem nechal buňku umístit nalevo od vjezdových vrat, jsem navštívil místo demolice. Přijel jsem tam za šera. Černé kontury bagru se rýsovaly proti nebi jako obrysy umírajícího pravěkého ještěra. Opřel jsem se o sloupek vrat a díval se na pobořené zdi bez střechy a hromadu suti a trámoví. Takhle vypadaly rozvaliny středověkých hradů, to byl smutek, to byl konec. Chvíli jsem si to vrýval do paměti, ale pak jsem se prosmýkl kolem hromad a v nastávající tmě provedl obhlídku.
Ráno jsem zavolal majiteli stavební firmy. Nechal jsem odklidit trámy stranou (budou se hodit minimálně jako palivo, ale spíš jsem si byl jistý, že se využijí při stavbě). Dohodl jsem se s ním, že kusy betonu a kameny ze zdiva dají zvlášť na stranu. Ušetří mi tak beton při vylívání základových pasů. Navíc jsem viděl v každém použitém materiálu úspory za skládku a za dopravu. Problém byl s eternitem, asfaltem a jakýmsi plastovým materiálem, který jsme objevili v sutinách – to vše vyžadovalo ekologickou likvidaci, minimálně tedy skládku nebezpečného odpadu. A to není levné. Naopak půda byla zateplená otrubami, které se nacházely pod prkny nad stropem obytných místností. Plevy byly úplně všude; ve větru se proháněly dvorkem a vnikaly pod hromady sutin.
Když jsme se to odpoledne sešli na místě, čekalo nás tam už jen holé obvodové zdivo. Vyfasoval jsem stejně jako dělníci helmu a prošli jsme demolicí. Zdevastované prostory, koleje od těžké techniky, hromady sutin, tatry odvážející materiál. Skrz to všechno občas pronikaly trsy původní trávy jako vyčítavé hrozící prsty. Nebyl to veselý pohled, ale já věřil v budoucnost.
Za tři dny mi hlásil majitel, že je místo připravené. Vzal jsem s sebou Karla, který se uvolil mi poradit a ukázat, jak se vyměřují základy. Šéf firmy si pískal a já zíral na čistou plochu, kde kdysi stála chaloupka. Po ní tu zůstaly jenom dvě hromady – jedna dřevěná a druhá kamenobetonová. A zející rána v terénu. Rána po vytržené stoličce v zelené ploše zahrady. Původní základové pasy byly využitelné jenom zčásti – zbylé zůstanou pod deskou. Karel vytáhl pásmo a nejdřív jsme pro jistotu zaměřili umístění stávajících pasů podle obvodového plotu, abychom věděli, nakolik souhlasí s geometrickými plány. Nejen Karel, ale také majitel firmy byl překvapený, že to docela sedí. Připravili jsme kolíky, provázek, pásmo a měřili. Protažené úsečky provázku jsme vázali na kolíky. Když jsme měli hrubé vnější rozměry, zatloukli jsme v dostatečné vzdálenosti od budoucích základů kůly a na ně přibili hřebíky prkýnka. Na ty jsme označili hřebíky rozměry a přivázali konec provázku. Jakmile jsme měli lavičky hotové, nastalo další, tentokrát přesné měření, včetně přeměřování úhlů – všechno předem spočítané podle dokumentace. Majitel i Karel se smáli mým požadavkům na přesnost, ale já to chtěl na centimetr. V křížení provázků jsme znovu zatloukli kolíky. Tam budou rohy základů. Podle provázků jsme položili prkna a rozměry vysypali zvnějšku vápnem. Tím vznikla kresba základů. V místech, kam nebylo možné kvůli terénu nebo stromům zajet bagrem, jsme nechali na zemi prkna – podle nich se ta místa vykopou ručně. Šel jsem do auta. Mezitím nabídl majitel firmy Karlovi cigaretu a oba spolu seděli na starém půdním trámu a povídali si. Vyndal jsem láhev a vrátil se doprostřed ohraničené plochy. Poprvé jsem stál ve vymezeném území svého domu. Otevřel jsem láhev a ulil několik kapek na zem. Díval jsem se na bílé čáry a představoval si, co kde bude. Upíjel jsem z láhve, tma se snášela a já tam unaveně stál a bylo mi krásně a bylo mi všechno jedno. Bylo mi jedno, že Karel bude muset odřídit cestu domů, že se s majitelem stavbařů mou radostí baví, bylo mi jedno, že teď to začíná, všechna budoucí dřina, že jsem na to sám, a že mé úspory nepokryjí zdaleka celou stavbu. Opájel jsem se pocitem uspokojení, stejně jako jsem se opájel obsahem láhve.
místo pro nářadí, zázemí – např. stavební buňka nebo bouda
pozor – cena dopravy, naložení a složení může být vysoká
WC – není-li na pozemku „kadibudka“, nebo záchody v dosahu
využití materiálu z demolice
skládka, doprava na skládku, ekologická likvidace
bezpečnost práce, lékárnička, trasy strojů a lidí
ochranné pomůcky: rukavice, helma, brýle, chrániče sluchu, pracovní oděv a obuv
zaměření stavby
lavičky, kolíky, provázky, pásmo, prkna, vápno
