Začátek ledna rok 1960, silnice na okraji obce Villeblevin, necelé dvě hodiny odpoledne. Na rovném a přehledném úseku naráží luxusní vozidlo Facel Vega do stromu. Na místě spolujezdce zůstává mrtvé tělo muže, který neměl cestování autem v oblibě a původně chtěl jet vlakem. V tašce měl koupený lístek a také rukopis poslední nedokončené knihy. Nesmyslná smrt. Jméno onoho muže bylo Albert Camus.
Vzdělání
Narodil se v roce 1913 v alžírském městě Mondovi, v době, kdy tuto oblast spravovala Francie. Nebyl mu ani rok a jeho otec zemřel na následky zranění utrpěných v bitvě na Marně během první světové války. Matka byla negramotná a po prodělané mrtvici velmi špatně slyšela. V roce 1923 Camus získal stipendium na lyceu v Alžíru a studoval tam až do roku 1932. V sedmnácti letech onemocněl tuberkulózou a musel ukončit svou kariéru sportovce a fotbalového brankáře. Následky nemoci ho provázely po celý život.
Po dokončení lycea vystudoval na univerzitě v Alžíru filozofii a načas vstoupil do komunistické strany. Když zjistil, jak vypadá režim v komunistickém Sovětském svazu, stranu opustil a nikdy se do ní již nevrátil. Na dlouhou dobu mu to přineslo nepřátelství některých představitelů francouzské levice, kteří jej obvinili z reakcionářství.
Jazyk absurdity
Psát začal Camus už během vysokoškolských studií, první knihu – sbírku esejů dokončil ve dvaadvaceti letech. Psal francouzsky, arabštinu neuměl. Po roce 1938 odjel do Francie a věnoval se novinářské práci pro listy Alger-Républicain a Paris-Soir. S nástupem německé okupace se zapojil do odbojového hnutí a spolu s Jeanem-Paulem Sartrem začal vydávat ilegální levicově zaměřený časopis Combat.
Během války v roce 1942 vyšel jeho slavný román Cizinec (L´Étranger), s jehož psaním začal ještě v Alžírsku před válkou. Na rozdíl od tradice francouzských románů v něm nevěnoval pozornost popisu prostředí, analýze motivů jednání postav a výslednému zobrazení jejich následků. Stručné věty a chybějící vysvětlující pasáže zobrazovaly realitu v celé její absurditě. Camus byl okamžitě zařazen k představitelům existencializmu, sám ale takovéto označení odmítal.
Odsouzeni ke vzpouře
V roce 1942 vyšel rovněž Camusův filozofický esej Mýtus o Sisyfovi (Le mythe de Sisyphe), v němž autor došel k závěru, že jedinou skutečně závažnou filozofickou otázkou je otázka sebevraždy. Všechny další otázky jsou odvozeny právě z této otázky a následují až po ní. Postava Sisyfa, který je nucen celé věky valit do vrchu těžký balvan a pak se znovu a znovu dívat, jak padá dolů, byla pro Camuse alegorií absurdity lidské existence.
Revolta proti autoritám byla námětem Camusovy knihy Vzbouřený člověk (L´Homme revolté) z roku 1951, kde je vzpoura označena za samu podstatu lidského údělu a za východisko z absurdního světa. Byla to právě tato kniha, kvůli níž se Camus dostal do ostrého sporu se Sartrem. Ten ji kritizoval na stránkách svého časopisu Les Temps Modernes a Camuse se kritika velmi dotkla.
Pro odpor k revolučnímu nadšení se současně Camus definitivně rozešel i s francouzskou literární levicí.
Roku 1954 docházelo v Alžírsku k nepokojům, jejichž cílem bylo odstranění francouzské koloniální nadvlády a ustanovení samostatného státu. Camus, který Alžírsko pokládal za rodnou zemi, se v událostech angažoval články v novinách a časopisech. Byl si vědom, že ne všechny požadavky vznášené obyvateli Alžírska jsou oprávněné. Zpochybňoval samotnou myšlenku jediného alžírského národa, protože Alžír osídlili příslušníci řady národností. Odsuzoval terorizmus a zabíjení nevinných lidí, které nemůže být omluveno žádnými, ani sebevíc ušlechtilými cíli.
Ženy a divadlo
Albert Camus měl v životě dvě velké vášně – ženy a divadlo. U žen měl vždy úspěch, o manželství se to však říci nedalo. S první manželkou Simonou se rozvedl už v roce 1939 kvůli její náchylnosti k drogám. Druhá žena Francine mu porodila dvojčata, Camus však o ní říkal, že život po jejím boku byl životem, kde nebyl ani s ní, ale ani bez ní.
Vedle sebe měl však i řadu jiných žen: krásná a inteligentní Maria Casarès, Patricia Blake, s níž pobýval na Manhattanu, a jeho poslední láska Mi.
Divadelní hry začal psát ještě v Alžírsku. Už v roce 1935 založil s přáteli vlastní divadelní společnost, později známou jako Théâtre de l´Équipe. Hra, kterou v roce 1934 nastudoval, byla z politických důvodů zakázána. Během okupace vznikla jeho hra Caligula, později i adaptace her autorů, jako byl Calderon, Lope de Vega, Dino Buzzati či Faulkner.
Myšlenky na velký divadelní projekt založený na zkušenostech z dospívání v Alžírsku Camuse neopouštěly ani v době, kdy v roce 1957 jako čtyřiačtyřicetiletý přebíral Nobelovu cenu za literaturu. Veřejně tehdy prohlásil, že jeho mladý věk mohl hrát roli při rozhodování Nobelova výboru, ačkoli by si dokázal představit přinejmenším dva nebo tři spisovatele, kteří by si toto ocenění zasloužili více. Pouhé tři roky po této události Camusův život předčasně ukončila dopravní nehoda.
Jeho poslední nedokončený román s autobiografickými prvky První člověk (Le Premier Homme) vyšel tiskem až v roce 1994, čtyřiatřicet let po autorově smrti.
Zdroj: 100+1
