Jeho sláva i počet lidí, kteří ho uznávali, v průběhu staletí neustále rostly. S největší pravděpodobností Mojžíš dosáhl vrcholu v 13. století před Kristem (v r. 1237 př. K.), po smrti Ramsese II., všeobecně považovaného za faraóna doby hromadného odchodu židů z Egypta. Za Mojžíšova života, jak vysvětluje Exodus, druhá kniha Mojžíšova, s jeho politikou nesouhlasil velký počet židů. Avšak během pěti století ho uctívali všichni. Do roku 500 L.P. se jeho sláva a pověst rozšířily – spolu s křesťanstvím – po podstatné části Evropy. O století později Mohamed uznal Mojžíše jako opravdového proroka a jak se šířil islám, stal se Mojžíš obdivovanou postavou po celém muslimském světě. Dnes, zhruba třicet dva století potom, co žil, Mojžíše ctí židé, křesťané i muslimové a respektuje ho dokonce i mnoho agnostiků.
Navzdory jeho slávě jsou spolehlivé informace o Mojžíšově životě řídké. Dokonce existovaly spekulace, ale většina vědců je nepřijala, že Mojžíš byl Egypťan, protože jeho jméno je spíš egyptského než hebrejského původu. Znamená "dítě" nebo "syn" a vyskytuje se jako součást jména u několika slavných faraónů. Historici nedokážou určit ani rok jeho narození. Uvádí se pouze 13. století př. K. Příběhy o Mojžíšově životě ze Starého zákona nejde brát až tak vážně. Na to obsahují až příliš mnoho zázraků. Například příběh o hořícím keři nebo o tom, jak Mojžíš proměnil svou poutnickou hůl v hada, či jak udeřil holí do skály a vytryskla voda, která uhasila žízeň jeho lidu. Zkouškou důvěřivosti je příběh Exodu o vyvedení Hebrejců z Egypta a následné čtyřicetileté cestě pouští. Mnoho lidí se snažilo přirozeně a logicky vyložit biblické příběhy o deseti pohromách a překročení Rudého moře. Proti nim ale hraje fakt, že většina příběhů ze Starého zákona jsou legendy, které mají obdoby v jiných mytologiích.
Celkem se Mojžíšovi přičítají tři velké zásluhy: za prvé se mu připisuje, že jako politická osobnost vedl Hebrejce při hromadném odchodu z Egypta. Přinejmenším už proto si zaslouží uznání a obdiv.
Za druhé je proslulým autorem prvních pěti knih bible - Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, o nichž se často hovoří jako o pěti knihách Mojžíšových (řecky Pentateuch) a které tvoří židovskou Thoru, neboli zákon. Tato sbírka zákonů v podstatě určovala chování židů v biblických dobách a zahrnuje Desatero přikázání. Vzhledem k tomu, jaký měla Thora jako celek vliv, určitě si autor zaslouží být považován za člověka s velkým a trvalým vlivem. Proti opět hraje fakt, že se většina biblických badatelů shodla, že Mojžíš nebyl jediným autorem těchto knih. Je zřejmé, že autorů bylo víc a že podstatná část díla vznikla až dlouho po Mojžíšově smrti.
Za třetí, mnoho lidí pokládá Mojžíše za zakladatele židovského monoteismu. Pravdou zůstává, že jediným zdrojem informací je Starý zákon a ten založení monoteismu přisuzuje Abrahámovi. Nicméně je docela jasné, že nebýt Mojžíše, židovský monoteismus by zanikl. Mojžíš nesporně hrál klíčovou roli v jeho udržení a šíření. V tom tkví samozřejmě jeho největší význam, protože křesťanství i islám, dvě největší náboženství na světě, jsou odvozena od židovského monoteismu. Myšlenka jednoho pravého Boha, v nějž Mojžíš z hloubi srdce věřil, se nakonec díky němu rozšířila do celého světa.
Zdroj: Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona, včetně deuterokanonických knih
V roce 2002 vydalo nakladatelství Česká biblická společnost, český ekumenický překlad
100 nejvlivnějších osobností dějin – Michael H. Hart
V roce 2003 vydalo nakladatelství Euromedia Group k.s., přeložil Pavel Dufek
Antropologické přednášky Otakara A. Fundy, prof. ThDr. et ThDr
