Dychtil po poznání, studoval estetiku a filozofii, zároveň byl tvrdohlavý a ctižádostivý. Takovým zůstal navždy. A ne vždy mu to prospělo.
Konec 19. století přinesl obrat v názorech a požadavcích na architekturu. Prolínaly se do ní nové technické postupy a materiály. Používaly se dekorativní prvky, především rostlinné motivy, ale i imaginární symboly.
Výraznou osobností tohoto směru se stal Gaudí. Nestačilo mu ale používat rostlinné prvky na secesních stavbách. Chtěl víc, biologické formy prostoupily do technického i hmotového řešení jeho architektury. Ve svém prvním, "maurském," období stavěl vily a domy obložené barevnými kachly, samozřejmě s květinami a nezapomínal na věž, připomínající minaret. I ta byla obložená kachly. Následovala "strohá gotika". Netrvala dlouho.
Gaudí byl ve svých 31 letech uznávaným architektem. Přišla zakázka s velkým Z. Nový barcelonský chrám Sagrada Familia. Lidé, kteří se podíleli na jeho stavbě, jej nazvali Katedrálou chudých, protože dala mnoha dělníkům práci. Financovali ji ale mecenášové. Gaudí chtěl původně stavět ve svém gotickém stylu, ale plány změnil - chrám měl být postaven v naturalisticko-secesním stylu. Na každé straně, vyjma severní, jsou 4 věže, tedy celkem tolik, kolik bylo apoštolů. Uprostřed věž nejvyšší, symbolizující Krista, kolem ní je pět nižších - "Panna Marie a čtyři evangelisté".
Na modelu stavby prokázal, že je i vynikajícím konstruktérem. Nakloněné pilíře v interiéru převzaly funkci opěrných oblouků, které se tak nemusely stavět. Gaudí nikdy nepracoval podle podrobných výkresů. Neznal prováděcí projekty realizačních firem. Zato rád vytvářel modely budoucích staveb. Z tenkého drátu vytvořil konstrukci, strategické "nosné" body zatížil sáčky s kuličkami. Ověřil si tak správný technický tvar stavby. Nakonec potáhl model látkou a počítal, kolik materiálu bude třeba použít.
Samotné katedrále se věnoval průběžně až do své smrti. Nespěchal, a tak mohl za svého života spatřit dokončenou pouze jedinou - východní - věž. Ostatní vyrostly do stejné výše (110 m) až r. 1930. Dodnes je ale Sagrada Familia pouhým velkolepým torzem.
Důvodem, proč se chrámu věnoval jen sporadicky byla další zakázka. Bohatý továrník, obdivovatel Gaudího, Eusebi Güell se pustil do grandiózního projektu. Chtěl vytvořit na okraji Barcelony zahradní čtvrť s mnoha obytnými domy, tržnicemi, věžemi, kolonádami a viadukty. To vše by souznělo s přírodou a terénem.
Vyrostly však pouze tři domky, v jednom z nich architekt po dlouhou dobu žil. R. 1918 však továrník umírá a pozemky odkupuje město a stane se z nich veřejný park. Grandiózní stavbou, kterou Gaudí pro svého mecenáše postavil se stal palác Güel. Gaudí měl neomezené finanční prostředky a stavbou předběhl svou dobu. Navrhl tehdy běžné prostorové řešení, ale nebyl by to on, aby nepřekvapil. Vytvořil společenský salon prostupující všemi podlažími domu, otevřený do všech stran. Prostory se vzájemně prolínají a jsou odděleny pouze skleněnými stěnami a tepanými mřížemi. Hala je zakončena kupolí s bodově rozesetými okny, kudy proniká denní světlo. V noci ji pak leze nasvítit jako noční oblohu.
Šokoval zvláštními schůdky vedle hlavního schodiště. Máme sice novou dobu, ale Gaudí zná rozmary vyšší společnosti. A tak může návštěvník do domu přijet na koni, po schůdcích vystoupat do prvního patra, odkud sloužící točitou rampou odvede koně do stáje.
Jedinou oficiálně odměněnou Gaudího stavbou je dům Calvet v plánované zahradní čtvrti. Obdržel za něj "Cenu města Barcelony". Z trojice dokončených domů je přitom nejstřídmější. Odvážnější byl u dalších domů. Jeden má plasticky modelované balkony, věžičku prorostlou domem, interiér ukrývá klenby a sloupoví.
Nejpozoruhodnější a asi nejslavnější je dům Milá. Zde dosáhl vrcholného spojení umělce i inženýra. Dům je vystavěn na principu ocelového skeletu, s neuvěřitelným půdorysným řešením interiéru. Na fasádě a průčelí jsou nepravidelně rozmístěna okna a balkony. Milá byl poslední autorovou světskou stavbou.
Na sklonku života se věnoval pouze Katedrále chudých. Bydlel vedle staveniště, stal se z něj silně nábožensky založený asketa. Jednoho červnového večera zachytila tramvaj do sebe pohrouženého chodce. Stařec ve špatném oblečení byl převezen do nemocnice, kde později, aniž se probral z bezvědomí, umřel. Antoni Gaudí I Cornet byl za pár dní pohřben v kryptě svého nikdy nedokončeného chrámu. Od toho dne uplynulo 80 let.
Dodnes vyvolává Gaudího neobyčejná dekorativnost nestálost v hodnocení jeho díla. Dlouho byl uznáván jen jako inženýr. Třicátá léta ho zatratila úplně - jediným zastáncem je po celý život Salvator Dalí. A Pablo Picaso, který z Gaudího katalánské secese vyšel. Gaudí je stále předmětem obdivu i kritiky. Ale ani kritici mu neodpírají jedinečnost a neopakovatelnost.
