Jakub Jan Ryba spatřil světlo světa poprvé dne 26. října 1765 v Přešticích. Předkové jeho otce pocházeli z jihozápadních Čech. Tatínek působil jako učitel a varhaník, miloval hudbu a svého druhorozeného syna zasvěcoval do jejích tajů i krás. Od malička hrál malý Jakub na klavír. Roku 1770 přičichl k muzice ještě silněji, poté co se rodina přesunula do Nepomuku. Zde začal zpívat ve sboru, pokračoval ve hře na hudební nástroje a "nakoukl pod pokličku" komponování.
Talentovaného mladíka si povšiml jeho strýc, kněz Jan Vaněček, který mu umožnil studium na piaristickém gymnáziu v Praze v Panské ulici. Střední školu absolvoval Ryba s vynikajícím prospěchem, dokonce se nechal následně zapsat na filozofii. Obdivoval osvícenské myšlenky. Bydlel nedaleko Betlémského náměstí, za svým strýcem se chodil učit do kláštera. Posvátný prostor skýtal celou řadu partitur, z nichž bylo možno studovat kompoziční postupy. Ryba se jimi nechal inspirovat a pustil se do vlastního skládání. Složil zde 12 klavírních koncertů, 24 kvartet, kvintet, 4 koncerty, 8 serenád, množství menuetů a německých tanců, četné písně, zpěvohru, mši a jiné duchovní skladby. Některá jeho díla byla prováděna v kostele sv. Jindřicha. Na varhany mohl cvičit u sv. Víta. Toto vše nepochybně svědčilo o velkém hudebním talentu.
Na otcovo naléhání se však musel vrátit z Prahy domů a ucházet se o místo kantora. Ryba vážně uvažoval o odchodu do ciziny, ale na přání rodiny zůstal v Čechách. Roku 1788 se stal velmi svědomitým učitelem v Rožmitálu pod Třemšínem, kde nakonec strávil největší část svého života. Nad rámec běžných povinností vyučoval zdarma muziku. Živořil a po nocích skládal.
V 25 letech se rozhodl pro sňatek s dcerou zesnulého rožmitálského purkrabího. Svatba se konala v Třebsku. S Annou měl 13 dětí, pouze 7 přežilo. Jejich nejstarší syn Josef Arnošt působil v letech 1847-1849 jako děkan pražské lékařské fakulty.
Ryba vytvořil na 216 duchovních skladeb a 1158 světských děl. Byl umělcem pilným a zodpovědným. Jeho "Česká mše vánoční" na vlastní verše (Hej mistře!) zazněla poprvé na Štědrý den roku 1796. Byť tato skladba zachovává formu mše, má charakter české lidové pastýřské hry popisující zrození Ježíška a jeho obdarovávání prostými lidmi.
Mezi jeho další skladby, dnes již dávno zapomenuté, patří například: Te Deum (1788), Stabat Mater (1790), Pohřební písně (1804-5), Dvanáctero písní českých (1800, 1808)… Rovněž byl autorem několika teoretických prací, literárních děl i překladů z latiny a řečtiny. Mnoho skladeb zkomponoval v češtině, což pramenilo z jeho názoru: "z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský požitek ani zpívající, ani poslouchající..."
Existenční starosti, osobní problémy i spory s nadřízenými a vrchností ničily skladatelovo zdraví. Více se proto uzavíral do sebe, stranil se lidí. Neudržitelný stav vyřešil Ryba, po vzoru Senecy, sebevraždou. Podřezal se břitvou dne 8. dubna 1815 u hájovny na Šterbině. Dobrovolný odchod ze světa rozhodl o uložení jeho ostatků na odlehlém "starém krchově", teprve o čtyřicet let později byl pohřben Jakub Jan Ryba se všemi poctami na rožmitálském městském hřbitově.
Závěr "České mše vánoční":
S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným, od Betléma kráčíme, radost velkou cítíme…
Budem Tebe věčně chváliti, Tebe Pána vždy velebiti, budem chválit svého Otce z upřímného ctného srdce, písněmi, modlitbami, milováním, Tě vzýváním, Otce Boha, jeho Syna, též i Ducha, budem vždy velebiti, Tě na věky chváliti, budiž veleben, až na věky amen…
Zdroj : www.pis.cz
Talentovaného mladíka si povšiml jeho strýc, kněz Jan Vaněček, který mu umožnil studium na piaristickém gymnáziu v Praze v Panské ulici. Střední školu absolvoval Ryba s vynikajícím prospěchem, dokonce se nechal následně zapsat na filozofii. Obdivoval osvícenské myšlenky. Bydlel nedaleko Betlémského náměstí, za svým strýcem se chodil učit do kláštera. Posvátný prostor skýtal celou řadu partitur, z nichž bylo možno studovat kompoziční postupy. Ryba se jimi nechal inspirovat a pustil se do vlastního skládání. Složil zde 12 klavírních koncertů, 24 kvartet, kvintet, 4 koncerty, 8 serenád, množství menuetů a německých tanců, četné písně, zpěvohru, mši a jiné duchovní skladby. Některá jeho díla byla prováděna v kostele sv. Jindřicha. Na varhany mohl cvičit u sv. Víta. Toto vše nepochybně svědčilo o velkém hudebním talentu.
Na otcovo naléhání se však musel vrátit z Prahy domů a ucházet se o místo kantora. Ryba vážně uvažoval o odchodu do ciziny, ale na přání rodiny zůstal v Čechách. Roku 1788 se stal velmi svědomitým učitelem v Rožmitálu pod Třemšínem, kde nakonec strávil největší část svého života. Nad rámec běžných povinností vyučoval zdarma muziku. Živořil a po nocích skládal.
V 25 letech se rozhodl pro sňatek s dcerou zesnulého rožmitálského purkrabího. Svatba se konala v Třebsku. S Annou měl 13 dětí, pouze 7 přežilo. Jejich nejstarší syn Josef Arnošt působil v letech 1847-1849 jako děkan pražské lékařské fakulty.
Ryba vytvořil na 216 duchovních skladeb a 1158 světských děl. Byl umělcem pilným a zodpovědným. Jeho "Česká mše vánoční" na vlastní verše (Hej mistře!) zazněla poprvé na Štědrý den roku 1796. Byť tato skladba zachovává formu mše, má charakter české lidové pastýřské hry popisující zrození Ježíška a jeho obdarovávání prostými lidmi.
Mezi jeho další skladby, dnes již dávno zapomenuté, patří například: Te Deum (1788), Stabat Mater (1790), Pohřební písně (1804-5), Dvanáctero písní českých (1800, 1808)… Rovněž byl autorem několika teoretických prací, literárních děl i překladů z latiny a řečtiny. Mnoho skladeb zkomponoval v češtině, což pramenilo z jeho názoru: "z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský požitek ani zpívající, ani poslouchající..."
Existenční starosti, osobní problémy i spory s nadřízenými a vrchností ničily skladatelovo zdraví. Více se proto uzavíral do sebe, stranil se lidí. Neudržitelný stav vyřešil Ryba, po vzoru Senecy, sebevraždou. Podřezal se břitvou dne 8. dubna 1815 u hájovny na Šterbině. Dobrovolný odchod ze světa rozhodl o uložení jeho ostatků na odlehlém "starém krchově", teprve o čtyřicet let později byl pohřben Jakub Jan Ryba se všemi poctami na rožmitálském městském hřbitově.
Závěr "České mše vánoční":
S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným, od Betléma kráčíme, radost velkou cítíme…
Budem Tebe věčně chváliti, Tebe Pána vždy velebiti, budem chválit svého Otce z upřímného ctného srdce, písněmi, modlitbami, milováním, Tě vzýváním, Otce Boha, jeho Syna, též i Ducha, budem vždy velebiti, Tě na věky chváliti, budiž veleben, až na věky amen…
Zdroj : www.pis.cz
