Zapomenutý Botticelli

Florencie patnáctého století. Období, kterému se říká quattrocento, kdy se o slovo hlásily renezanční myšlenky a vládli tu malíři jako Filippo Lippi, Domenico Ghirlandaio, Andrea del Castagno nebo Masaccio. Žádný z nich dnes není tak znám jako Sandro Botticelli, původním jménem Alessandro Filipepi.

Jeho cesta k úspěchu byla velmi rychlá. Narodil se v roce 1445 ve Florencii, jejíž intelektuální a kulturní úroveň dalece překonávala zbytek Apeninského poloostrova. Byl nejmladším ze čtyř dětí a vyznačoval se zamlklou, samotářskou povahou. Otcova dílna na zpracování kůží ho nikdy nepřitahovala, zato se zdálo, že má výtvarné nadání. Nejdřív se učil malovat u místního zlatníka a kovotepce, později dostal příležitost studovat u vyhlášeného florentského mistra Filippa Lippiho. Dnes lze jen stěží určit, který obraz vytvořil Lippi sám a který pochází od jeho žáka.

Vlastní styl
Doba učení skončila, když bývalý mnich Lippi svedl mladou jeptišku, počal s ní dvě děti a musel rychle z Florencie uprchnout. Botticelli se tehdy seznámil s Marsilem Ficinem a skupinou mladých humanistů a díky nim pronikl do společnosti členů vládnoucí rodiny Medici, jejíž členové okolo sebe shromažďovali nejlepší umělce a finančně je podporovali.

Díla, která Botticelli vytvořil díky rodině Medici, z něj učinila slavného umělce ještě před třicítkou. Našel svůj výraz a držel se jej. Stylizované postavy v pohybu připomínajícím tanec, pravidelná kompozice v téměř hudebním rytmu, zasněné melancholické tváře. Zatímco jeho vrstevníci horlivě prosazovali malbu olejem, novinku, která přišla z Flander, Botticelli zůstával věrný osvědčené technice matných temperových barev. Nezviklal ho ani nástup nové generace umělců šestnáctého století, jako byl Michelangelo nebo Raffael.

Proměna tvorby
Sandro Botticelli neměl v lásce cestování, nerad opouštěl i čtvrť, v níž žil. Z Florencie odjížděl jen, pokud to bylo nutné, třeba v roce 1481, když ho papež pozval do Říma, aby freskami vyzdobil Sixtinskou kapli. I v tomto případě Botticelli nehleděl na ostatní renezanční umělce a vydal se vlastní  cestou. Svět nezobrazoval v perspektivě, která měla připomínat jeho neměnné zákonitosti. Botticelliho vesmír dýchá harmonií, sny a ideální krásou.

Po návratu do Florencie se Botticelli vrátil ke dvoru rodiny Medici. Jeho tvorba se změnila po upálení mnicha Savonaroly a dvojice jeho následovníků 23. května 1498. Botticelli patřil k přívržencům Savonaroly, dokonce ho pokládal za přítele. Když jeho život skončil na hranici, malíř harmonické krásy, jak byl Botticelli do té doby nazýván, změnil pohled na svět a začal pochybovat. V jeho dílech se objevuje úzkost, náměty obrazů se stávají mystická témata či biblické výjevy.

V zajetí pochybností
Doba, nový pohled na umění a noví vládci – to vše přispělo k Botticelliho proměně v malíře Dantova Pekla. Právě v té době totiž vzniklo jeho proslulých dvaadevadesát ilustrací k Dantově Božské komedii. Dnes jsou uloženy částečně v Apoštolské vatikánské knihovně v Římě a v berlínském Kupferstichkabinettu. Vznikaly mezi lety 1480 až 1495. Je to zvláštní dílo, které se Botticelliho stylu zcela vymyká. Ilustrace jsou převážně nebarevné s výjimkou části nazvané Peklo. Nejsou tu zobrazeny hranice, krev ani mučení, ale sestup po jednotlivých stupních do hloubi, kde na vrcholu obráceného kužele přebývá Satan.

Sandro Botticelli až do smrti o svém díle pochyboval. Měl pocit, že zklamal jako člověk i jako umělec. Velkou a neslavnou zásluhu na tomto pocitu měl právě Savonarola, který mu vyčítal, že je naprosto zbytečný. Dějiny tomu zdánlivě dávaly za pravdu. Už pár let po Botticelliho smrti v roce 1510 se na něj začalo zapomínat. Pomíjely ho i knihy o výtvarném umění vydávané v šestnáctém století, snad pro Botticelliho výjimečnou, odlišnou tvorbu a také pro nerudnou povahu. Znovu objeven byl teprve v devatenáctém století zásluhou romantizmu a školy anglických preraffaelitů, k nimž patřil například sir Edward Burne-Jones.

Jedinečná retrospektiva
Botticelliho díla jsou dnes na trhu umění raritou. Maloval většinou na dřevěné panely, které jsou křehké a nelze je proto snadno přepravovat. Muzea, která některý z Botticelliho obrazů vlastní, jej obvykle odmítají zapůjčit třeba jen na několik měsíců. Pokud k tomu dojde, náklady na přepravu a pojištění jsou astronomické.

O to vzácnější příležitostí je retrospektiva pořádaná ve Frankfurtu k 500. výročí Botticelliho úmrtí. Je to jedna z výjimečných možností seznámit se s díly vypůjčenými ze sbírek Louvru, florentské galerie degli Uffi zi, Newyorského muzea, Washingtonské národní galerie, Národní galerie v Londýně, berlínské Gemäldegalerie a dalších expozic. Některé obrazy jsou vystaveny poprvé v historii a nabízejí zcela nový pohled na Botticelliho.

Zdroj: 100+1