Nejznámější opilec na světě

Narodil se v Andernachu v Německu, roku 1920. Jeho matka byla Němka a otec původem Němec pocházející z Pasadeny.

Když byly Charlesovi dva roky, přestěhovali se s matkou a otcem do Los Angeles na Longwood avenue číslo 2122, kde taky vyrůstal a většinu času i žil. Táta mladého Charlese mlátil řemenem na ostření břitvy a matka ho v tom ještě podporovala, z čehož vyplývá, že ve svém dětství a dospívání moc lásky nepobral. Podle spisovatelových slov to však byl dobrý trénink na to, jaký svět je. Protože jeho dětství nebylo jednoduché, tak už ani ten zbytek nebyl takový šok. Toulání a vandry, beznadějná zaměstnání a bída. Jak sám říkal, mohl si vybrat, jestli si zničí život ve fabrice nebo v baru. Vybral si druhou variantu.

Cestoval od LA po New York, žil v San Franciscu, St. Louis, New Orleansu, navštívil i Čínu, Mexiko, Kanadu atd. Psát začal už ve svých dvaceti letech, ale protože neměl úspěch, nechal toho a raději se dobrovolně utápěl v alkoholu. Krutou daň zaplatil v pětatřiceti letech, kdy skončil v Okresní všeobecné nemocnici s popraskanými vředy, krvácel z úst i konečníku a lékaři mu téměř nedávali šanci na přežití. Doktoři téměř bez přestání pumpovali do polomrtvého Charlese krev a glukózu. Bukowski o fous utekl hrobníkovi z lopaty. Přežil, ale dostal ultimátum: kapka alkoholu a je konec. Dlouho však nevydržel a brzo začal zase pít, ovšem "jen" víno a pivo. Pohled smrti do tváře mu otevřel oči. Řekl si, že pokud nezačne s psaním teď, tak už nikdy. Podle spisovatele se muselo něco stát s jeho mozkem, v důsledku tak velké ztráty krve. Jak sám uvedl, od té doby, co odkráčel z nemocnice, cítil se jinak - klidnější, uvolněný. Našel si práci jako řidič kamionu a po večerech pil a klepal do svého starého psacího stroje jednu báseň za druhou. Noc co noc, desítky básní. Vybral ty nejlepší a začal je rozesílat kam jen to bylo možné.

Tentokrát to vyšlo. Jeho básně se objevovaly v nezávislém tisku, vydavatelé s ním chtěli uzavřít smlouvy na sbírky. "Abyste někoho přiměli, aby četl vaše básně, musí si vás všimnout," řekl Bukowski, jehož největším vzorem se stal čínský básník Li-Po a dodává: "Psal jsem pohoršlivé (ale zajímavé) texty, pro které mě lidé nenáviděli, ale začali být zvědaví na toho Bukowského. Vyhazoval jsem v noci lidi z verandy, močil na policejní auta a provokoval hipíky. Když jsem skončil svoje druhé předčítání ve Venice, popadl jsem peníze, naskočil opilý do auta a projížděl se po chodnících rychlostí šedesát mil za hodinu. Ve svém bytě jsem pořádal večírky, které byly přerušovány nájezdy policie. Byl jsem stále na záchytkách. Nějaká dáma mě obvinila ze znásilnění. Mezitím jsem o většině z toho psal, byla to moje osobnost, byl jsem to já, ale nebyl jsem to já."

O alkoholu Bukowki tvrdí, že je to jedna z největších věcí, které se na světě zrodily, teda kromě něho. "Veškerou svou práci dělám, když jsem opilý. Je to uvolnění, protože v podstatě jsem plachý, do sebe zahleděný člověk, a alkohol mi dovoluje být tím hrdinou, který si vykračuje prostorem a časem a provádí to všechno po čem touží."

Magazín Time nazval spisovatele Bukowského "laureátem života amerických chudáků," avšak teprve v Evropě našel tento autor své největší obdivovatele. Stal se nejvíce překládaným a čteným žijícím americkým spisovatelem. Jenom v samotném Německu bylo prodáno více než dva miliony jeho knih. Sbírky povídek, knihy básní a romány, které pracovitý autor chrlil v době svého největšího tvůrčího rozkvětu, ho vynesly až na vrchol, aby se tak mohl zařadit do síně slávy mezi své rané vzory, jako je například Hemingway. S tím rozdílem, že Bukowkého lidi buď milují a nebo nenávidí.

Mezi jeho nejslavnější díla se řadí Ham on Rye (Šunkový nářez), Woman (Ženy), Hot Water Music (Těžký časy), Post Office (Pošta), Tales of Ordinary Nadnes (Příběhy každodenního šílenství), Love Is a Dog From Hell (Láska je pekelný pes) a You Get so Alone at Times That It Just Makes Sense (Někdy se cítím tak osamělý, že to právě začíná dávat smysl) … V roce 1987 byl do kin uveden film Barfly (Štamgast), ke kterému Bukowski napsal scénář, a kde ho, coby Hanka Chinaskiho, hraje slavný Mickey Rourke. O tom, jak se točil film Štamgast, a co tomu všechno předcházelo, napsal Bukowski román Hollywood. Postava Hanka Chinaskiho se objevuje jako ústřední, ve většině z Bukowského knih. Je to jakési alter ego samotného autora, se kterým se ztotožňuje, jak sám říká, z devadesáti tří procent. Však také nikdo ze spisovatelových přátel mu neřekl jinak než Hanku. V roce 1994, Hank ve věku sedmdesát čtyři let umírá. Zanechává po sobě značnou sbírku svého díla, ale hlavně milující manželku Lindu, dceru Marinu a pár dobrých přátel, kterými byli například hollywoodská hvězda Sean Penn, spisovatel Gerald Locklin, Carl Weissner – člověk, který přeložil do Němčiny všechny Bukowského knihy a zasadil se o jeho propagaci v Evropě. Zemřel tak jeden z nejkontroverznějších a nejvtipnějších spisovatelů moderní literatury, milovník vážné hudby, indických cigaret, dostihových sázek a samozřejmě alkoholu. Muž, který vydělal své peníze, protože napsal to, co by napsal i kdyby za to nic nedostal. Jak sám řekl: "Když mě platí za psaní, je to jako bych šel do postele s krásnou ženou a když potom vstane, sáhne do kabelky a dá mi hrst dolarů, vezmu si je."

Poznámka: Dalším filmem dle knižní předlohy Charlese Bukowského je film Faktótum (premiéra 16. března 2006)


Zdroj : Tvrdí hoši píšou básně, tři rozhovory - z anglických originálů přeložil Dušan Krejčí,
v roce 1996 vydalo nakladatelství Votobia, 182 stran.

Bukowski: stoprocentní tip – napsal Gerald Locklin, z anglického originálu přeložil
Dušan Krejčí, v roce 1996 vydalo nakladatelství Votobia, 136 stran.