Zatracovaný, nepochopený, snad i prokletý…

Charles-Pierre Baudelaire byl pokřtěn v kostele Saint-Sulpice ve čtvrtek 7. června 1821, necelé dva měsíce po svém narození v Paříži. Jeho otec Joseph-François byl bývalý kněz. Po smrti své první manželky, s níž měl syna Alphonse, se znovu oženil. Jeho druhou vyvolenou se stala Caroline Archimbaut-Dufaysová. Tato dáma byla o celých třicet čtyři let mladší než její manžel. Všechen čas věnovala svému jedinému synovi.

Když bylo Charlesovi šest let, otec vážně onemocněl a zanedlouho zemřel. Podle závěti se měl rozdělit jeho majetek mezi oba syny. Finanční situace rodiny nebyla dobrá, nezbývalo než prodat nějaké věci a přestěhovat se do skromnějších poměrů. Caroline truchlila, ale její syn pociťoval jakousi zvláštní úlevu. Najednou se nemusel s nikým dělit o milovanou bytost. Tento blažený stav netrval dlouho.

Do jejich životů vstoupil major Jacques Aupick a svatba byla rázem na spadnutí. Caroline prodělala potají potrat dítěte, počatého ještě před uzavřením manželství. Charles si vychutnával každičkou vteřinu, kdy vojenská povinnost povolala nenáviděného Aupicka z domova. Příkladem bylo jeho patnáctiměsíční působení v Alžíru. V době, kdy byl Charles zapsán do páté třídy koleje Karla Velikého, dostal jeho otčím rozkaz k přesunu do Lyonu. Na začátek roku 1832 tudíž připadlo velké stěhování.

Nové město ho nejprve okouzlilo. Později velké nadšení ochablo, zvláště po zápisu na královskou kolej. Byl sice schopný student, ale jeho výsledky se značně proměňovaly v důsledku lenosti a vážné povahové lability. Už tehdy našel zalíbení v básních, které mohl sdílet pouze s jediným kamarádem Henri Hignardem.

Roku 1836 byl Aupic jmenován velitelem štábu první divize. To přineslo další významný přesun celé rodiny, která tentokrát zamířila do Paříže. Charles se ani trošku nezměnil. Ve svých patnácti byl pořád tím náladovým klukem se silnou citovou vazbou k matce. Navíc se nedokázal vyrovnat s úspěchy Aupica. Vystřídal dvě školy, nakonec přece jen odmaturoval. Poté se zapsal na práva.

Mnohem víc času věnoval bohémskému životu - pořádal večírky, popíjel s přáteli, stýkal se s prostitutkami, psal verše. Kapesné od rodičů, mimochodem velmi slušné, mu nemohlo stačit. Nevyhnutelně se řítil do propasti plné dluhů. Vybřednout z nich nebylo snadné, proto požádal o pomoc nevlastního bratra Alphonse. Rodina byla zděšena a začala kontrolovat jeho veškeré výdaje soudním dohledem.

Charles měl namířeno do Indie, ovšem cestu nedokončil. Vyplul sice na lodi, která se ubírala do Kalkaty, ale vrátil se domů po té, co spatřil několik ostrovů v Indickém oceánu. Exotické prostředí se mu vrylo intenzivně do paměti jako nádherný přírodní ráj. "Umělé ráje" si dokázal vytvářet docela jinak. Ze svého života dělal, mnohdy cíleně, nepředstavitelné peklo.

Když dosáhl plnoletosti, začal s nehorázným rozhazováním majetku nanovo. Aupic se ho tehdy na nějaký čas zřekl. V té době se seznámil s černou Venuší, mulatkou Jeanne Duvalovou. Finanční problémy ho donutily začít vážně s literaturou i s alkoholem. Následoval nezdařilý pokus o sebevraždu, po kterém se směl vrátit domů. Nevydržel zde dlouho, striktní chod domácnosti mu byl odporný. Naopak byl fascinován postavou Edgara Allana Poea, svým celoživotním vzorem, kterého vášnivě rád překládal.

První důležitá báseň, Don Juan v podsvětí, mu vyšla v pětadvaceti letech. Výnos ale nenaplnil autorovo očekávání, čímž se vystupňovaly různé agresivní a výhrůžné výstupy. Rostla především jeho nenávist k Aupickovi. Během revoluce chtěl na barikádách generálovu smrt. Nejenže se mu horoucí přání nesplnilo, ale jeho věčný rival byl jmenován velvyslancem a odstěhoval se společně se svojí ženou do Cařihradu. Matčin odjezd znamenal ztrátu jediné jistoty.

Mezitím začaly nové pařížské bouře a mladý Baudelaire se postavil na stranu vzbouřenců. Revoluce ho dlouho nebavila, stejně jako pobyt na venkově, kam se na čas uchýlil. Později se rozešel se slečnou Duvalovou a nezapomněl ji vyhodit z bytu kvůli nevěře. Sblížil se postupně s dvěma dalšími ženami, ale nakonec se znovu rozhodl pro společnou domácnost s Jeanne Duvalovou. Za pár měsíců následoval jejich další rozchod, nikoliv však definitivní. Jeho vztah k ženám byl značně ambivalentní - uměl je dokonale zbožňovat i nenávidět.

Počátkem čtyřicátých let, když doznívá období básnického romantismu, začíná se rodit představa Květů zla. Původní provokativní název měl znít Lesbičanky. Sbírka vyšla poprvé roku 1857 a vyvolala soudní proces, ve kterém byli autor s vydavatelem obžalováni, a nakonec i odsouzeni, pro nemravnost. Šlo o naprosté nepochopení jeho tvůrčích záměrů. Krásu se snažil najít kdekoliv - tudíž i v hnusu. Zoufale toužil po harmoničtějším světě. Kniha se nesměla dále šířit, navíc musela být zaplacena peněžitá pokuta. Z druhého vydání bylo vyškrtnuto šest nejnepřijatelnějších, převážně erotických, básní.

Po smrti nevlastního otce trávil veškerý volný čas s maminkou. Byl jejím ochráncem a utěšitelem. Milostné vyznání jeho pochybné platonické lásky ho vyplašilo a ještě více připoutalo k matce. Dokonce se za ní odstěhoval na venkov.

Do Paříže jezdil za nemocnou přítelkyní Jeanne, ale jejich nevyrovnaný vztah se neustále komplikoval. Výsledkem byl útěk do světa nevázané rozkoše - Baudelaire propadl alkoholu, drogám, flirtům a jistě i milostným úletům. Jeho zoufalství se prohlubovalo řadou pracovních neúspěchů, neutěšenou finanční situací i postupující syfilidou. Veřejnost ho víceméně odsoudila. Měl jen několik málo spřízněných duší mezi básníky.

Jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval. Nakonec musel být převezen na kliniku, odkud ho jeho matka vyzvedla. Starala se o něj sama až do doby, než skončil v léčebném ústavu v Paříži. Člověk, který se vzepřel veškerým zažitým pořádkům, dostal před smrtí poslední pomazání od kněze. Zemřel v jedenáct hodin dopoledne v sobotu 31. srpna 1867…



CIZINEC

"Koho miluješ nejvíce, záhadný muži, rci? Otce, matku, sestru, či bratra?"
"Nemám ni otce, ni matku, ni sestru, ni bratra."
"Přátele?"
"Užíváte tu slova, jehož význam mi zůstal až podnes neznámý."
"Vlast?"
"Nevím, pod kterým stupněm šířky leží."
"Krásu?"
"Rád bych ji miloval, bohyni a nesmrtelnou."
"Zlato?"
"Nenávidím je, jako vy nenávidíte boha."
"Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?"
"Miluji oblaka… oblaka jež táhnou… tamhle… ta zázračná oblaka!"

(Malé básně v próze, překlad: Hanuš Jelínek)