"Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!…" (BN, Babička)
Barunka Novotná se narodila ve Vídni, kde byla pravděpodobně o den později - 5. února 1820 - pokřtěna. Celý její původ je dodnes zahalen tajemstvím. Jméno Božena přijala později na důkaz svého vlastenectví. Její dětství nebylo zdaleka tak idylické, jak je líčila ve své nejslavnější knize. Oficiální dokumenty hovoří pouze o matce Marii Magdaleně Terezii Novotné, která se provdala krátce po narození Barunky za Johanna Pankla - ten se posléze stal nemanželské dcerce zákonným otcem. Rodiče patřili ke služebnictvu kněžny Kateřiny Zaháňské, která v létě roku 1820 přicestovala do Ratibořic.
Úcta se nezískává hrdostí, nýbrž láskou. Neodháněj nikdy lásku od sebe. Je jí tak málo na světě. (BN)
Na romantické sny malé holčičky, která měla šestnáct sourozenců, neměl nikdo čas, a tak Barunka přilnula k vlastní babičce Magdaleně Novotné, jež pomáhala s její výchovou. Již v sedmnácti letech byla provdána za podstatně staršího státního úředníka Josefa Němce, avšak jejich svazek nakonec nevydržel pro zcela odlišné představy a charaktery manželů.
Během pražského pobytu se dostala do společnosti českých obrozenců. Její první básně se nesly ve znamení silného vlasteneckého nadšení. Zanedlouho se pustila do sbírání národních pohádek, které vyšly pod názvem "Národní báchorky a pověsti" v letech 1845-1847. Svérázný přístup k tvorbě část tehdejší kritiky odsuzovala. Němcová napsala Čelakovskému dopis z něhož pochází následující citace: "Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké vynechám."
Rodina se neustále stěhovala, a tak ji revoluční rok 1848 zastihl v českoněmeckém pohraničí, kde Němcová strádala nedostatkem vlasteneckých podnětů. V důsledku toho se rozhodla v převleku pro cestu do Prahy. Porážky vlasteneckých snah, zdravotní problémy, literární tápání i nevyhovující prostředí poněmčeného Nymburku působilo nesnesitelná muka. Radost jí činila snad jen korespondence s nadšenými členy tzv. českomoravského bratrstva.
Němcová se snažila poskytnout svým dětem (Hynek, Karel, Theodor a Jaroslav) kvalitní české vzdělání u pražských přátel, čímž se vyhnula stěhování na maďarsko-slovenské pomezí. Právě sem směřoval její muž za prací, ve snaze vyhnout se persekuci, které nakonec stejně nezůstal uchráněn. Také od půvabné spisovatelky se začala odvracet řada "přátel"… Němcová na Slovensko několikrát přijela, avšak nikdy tam definitivně nezakotvila. Manželská krize se v tomto období jen prohlubovala.
Ptáte se, jaký je univerzální lék na velikou bolest? Čas. (BN)
Slovenské prostředí skýtalo spisovatelce řadu literárních podnětů. Během tamního třetího pobytu ji zastihla zpráva o vážném zdravotním stavu syna Hynka, který tpěl souchotinami, a o pár dní později jí zemřel v Praze v náručí. Do talentovaného malíře vkládala jeho matka velké naděje, avšak osud byl nemilosrdný…
"Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života - když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky - … měla jsem za to, že jsem děvče … a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami," napsala Božena Němcová o vzniku díla A. V. Šemberovi.
Babička vznikala od konce roku 1853 a vyšla v roce 1855. Kniha je nádhernou idealizací šlechetné moudré stařenky velmi sentimentálníma očima autorky, která sama tak krásné dětství nikdy nepoznala. Situace v ratibořickém údolí byla zcela odlišná. Za všechny jinakosti vzhledem k realitě zmiňme alespoň ubohou Viktorku. Jádro jejího příběhu bylo vystavěno na skutečné události, avšak tato žena zemřela v požehnaném věku téměř osmdesáti let, čímž přežila samotnou spisovatelku. Němcová knihu věnovala Eleonoře Kounicové, čekala od ní tehdy peníze, ale hraběnka jí poslala na popud pátera Štulce pouze šest tenkých stříbrných lžiček…
Nejlepší přítel je ten, co tě napomene, co ti řekne pravdu do očí. Toho si važ! (BN)
V padesátých letech se Němcové podařilo překonat tvůrčí krizi, avšak v osobním životě byla velmi nešťastná. Roku 1856 se musela rozloučit se svým přítelem a obhájcem Karlem Havlíčkem Borovským. Milostná vzplanutí končila vesměs nepochopením a manželství se nadále hroutilo. Život v nevyhovujících existenčních podmínkách jí podlamoval zdraví. Pravděpodobně v této bídné situaci uvažovala o vystěhování do Ameriky. Pracovala i v dobách, kdy její manžel práci neměl. Tehdy žila rodina na dluh! Němcová se tím víc zajímala o sociální poměry chudých a svým zájmem byla vyhlášená.
Manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě. (BN)
Roku 1861 došlo k manželskému odloučení. Těžce nemocná Němcová, trpící rakovinou, si nejprve najala samostatný byt, ale nakonec odjela do Litomyšle, kde přebývala v hotelu. Nemoc ji blokovala ve včasném dokončení smluvených pracovních termínů, takže začala být existenčně vážně ohrožena. Po domluvě přátel si ji odvezl Josef Němec do Prahy, kde zlomená Božena Němcová dne 21. ledna 1862 v 6.00 zemřela v domě U Tří lip…
Z díla Boženy Němcové:
Romány:
Babička, 1855 / Pohorská vesnice, 1856 / V zámku a v podzámčí, 1856-1857
Novely a povídky:
Divá Bára, 1856 / Chudí lidé, 1857 / Pan učitel, 1860 / Chyže pod horami, 1858
Filmové adaptace pohádek a povídek:
Pyšná princezna (B. Zeman, 1952), Byl jednou jeden král (B. Zeman, 1955), Princezna se zlatou hvězdou na čele (M. Frič, 1959), Bajaja (A. Kachlík, 1971), Tři oříšky pro popelku (V. Vorlíček, 1973), Princ a Večernice (V. Vorlíček, 1973), O statečném kováři (P. Švéda, 1983), Sůl nad zlato (M. Hollý, 1983); animace: Bajaja (Trnka, 1950)
Zdroj: www.muzeumbn.advice.cz
Barunka Novotná se narodila ve Vídni, kde byla pravděpodobně o den později - 5. února 1820 - pokřtěna. Celý její původ je dodnes zahalen tajemstvím. Jméno Božena přijala později na důkaz svého vlastenectví. Její dětství nebylo zdaleka tak idylické, jak je líčila ve své nejslavnější knize. Oficiální dokumenty hovoří pouze o matce Marii Magdaleně Terezii Novotné, která se provdala krátce po narození Barunky za Johanna Pankla - ten se posléze stal nemanželské dcerce zákonným otcem. Rodiče patřili ke služebnictvu kněžny Kateřiny Zaháňské, která v létě roku 1820 přicestovala do Ratibořic.
Úcta se nezískává hrdostí, nýbrž láskou. Neodháněj nikdy lásku od sebe. Je jí tak málo na světě. (BN)
Na romantické sny malé holčičky, která měla šestnáct sourozenců, neměl nikdo čas, a tak Barunka přilnula k vlastní babičce Magdaleně Novotné, jež pomáhala s její výchovou. Již v sedmnácti letech byla provdána za podstatně staršího státního úředníka Josefa Němce, avšak jejich svazek nakonec nevydržel pro zcela odlišné představy a charaktery manželů.
Během pražského pobytu se dostala do společnosti českých obrozenců. Její první básně se nesly ve znamení silného vlasteneckého nadšení. Zanedlouho se pustila do sbírání národních pohádek, které vyšly pod názvem "Národní báchorky a pověsti" v letech 1845-1847. Svérázný přístup k tvorbě část tehdejší kritiky odsuzovala. Němcová napsala Čelakovskému dopis z něhož pochází následující citace: "Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké vynechám."
Rodina se neustále stěhovala, a tak ji revoluční rok 1848 zastihl v českoněmeckém pohraničí, kde Němcová strádala nedostatkem vlasteneckých podnětů. V důsledku toho se rozhodla v převleku pro cestu do Prahy. Porážky vlasteneckých snah, zdravotní problémy, literární tápání i nevyhovující prostředí poněmčeného Nymburku působilo nesnesitelná muka. Radost jí činila snad jen korespondence s nadšenými členy tzv. českomoravského bratrstva.
Němcová se snažila poskytnout svým dětem (Hynek, Karel, Theodor a Jaroslav) kvalitní české vzdělání u pražských přátel, čímž se vyhnula stěhování na maďarsko-slovenské pomezí. Právě sem směřoval její muž za prací, ve snaze vyhnout se persekuci, které nakonec stejně nezůstal uchráněn. Také od půvabné spisovatelky se začala odvracet řada "přátel"… Němcová na Slovensko několikrát přijela, avšak nikdy tam definitivně nezakotvila. Manželská krize se v tomto období jen prohlubovala.
Ptáte se, jaký je univerzální lék na velikou bolest? Čas. (BN)
Slovenské prostředí skýtalo spisovatelce řadu literárních podnětů. Během tamního třetího pobytu ji zastihla zpráva o vážném zdravotním stavu syna Hynka, který tpěl souchotinami, a o pár dní později jí zemřel v Praze v náručí. Do talentovaného malíře vkládala jeho matka velké naděje, avšak osud byl nemilosrdný…
"Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života - když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky - … měla jsem za to, že jsem děvče … a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami," napsala Božena Němcová o vzniku díla A. V. Šemberovi.
Babička vznikala od konce roku 1853 a vyšla v roce 1855. Kniha je nádhernou idealizací šlechetné moudré stařenky velmi sentimentálníma očima autorky, která sama tak krásné dětství nikdy nepoznala. Situace v ratibořickém údolí byla zcela odlišná. Za všechny jinakosti vzhledem k realitě zmiňme alespoň ubohou Viktorku. Jádro jejího příběhu bylo vystavěno na skutečné události, avšak tato žena zemřela v požehnaném věku téměř osmdesáti let, čímž přežila samotnou spisovatelku. Němcová knihu věnovala Eleonoře Kounicové, čekala od ní tehdy peníze, ale hraběnka jí poslala na popud pátera Štulce pouze šest tenkých stříbrných lžiček…
Nejlepší přítel je ten, co tě napomene, co ti řekne pravdu do očí. Toho si važ! (BN)
V padesátých letech se Němcové podařilo překonat tvůrčí krizi, avšak v osobním životě byla velmi nešťastná. Roku 1856 se musela rozloučit se svým přítelem a obhájcem Karlem Havlíčkem Borovským. Milostná vzplanutí končila vesměs nepochopením a manželství se nadále hroutilo. Život v nevyhovujících existenčních podmínkách jí podlamoval zdraví. Pravděpodobně v této bídné situaci uvažovala o vystěhování do Ameriky. Pracovala i v dobách, kdy její manžel práci neměl. Tehdy žila rodina na dluh! Němcová se tím víc zajímala o sociální poměry chudých a svým zájmem byla vyhlášená.
Manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě. (BN)
Roku 1861 došlo k manželskému odloučení. Těžce nemocná Němcová, trpící rakovinou, si nejprve najala samostatný byt, ale nakonec odjela do Litomyšle, kde přebývala v hotelu. Nemoc ji blokovala ve včasném dokončení smluvených pracovních termínů, takže začala být existenčně vážně ohrožena. Po domluvě přátel si ji odvezl Josef Němec do Prahy, kde zlomená Božena Němcová dne 21. ledna 1862 v 6.00 zemřela v domě U Tří lip…
Z díla Boženy Němcové:
Romány:
Babička, 1855 / Pohorská vesnice, 1856 / V zámku a v podzámčí, 1856-1857
Novely a povídky:
Divá Bára, 1856 / Chudí lidé, 1857 / Pan učitel, 1860 / Chyže pod horami, 1858
Filmové adaptace pohádek a povídek:
Pyšná princezna (B. Zeman, 1952), Byl jednou jeden král (B. Zeman, 1955), Princezna se zlatou hvězdou na čele (M. Frič, 1959), Bajaja (A. Kachlík, 1971), Tři oříšky pro popelku (V. Vorlíček, 1973), Princ a Večernice (V. Vorlíček, 1973), O statečném kováři (P. Švéda, 1983), Sůl nad zlato (M. Hollý, 1983); animace: Bajaja (Trnka, 1950)
Zdroj: www.muzeumbn.advice.cz
