Spisovatel hlubokých arménských kořenů

Přišel na svět 31. srpna 1908 ve městě Fresno v severoamerické Kalifornii. Jeho předkové byli Arméni, vyznavači křesťanské víry. Žili v horské oblasti Bitlisu, která byla donekonečna utlačována Turky. Rodina se proto rozhodla pro emigraci hned ze začátku dvacátého století. O pár let později došlo na arménském území k děsivému exodu…

Situace ve Spojených státech nebyla pro přistěhovalce nikterak růžová. Williamův otec se nedokázal vyrovnat s odchodem do cizí země. Jako vzdělaný kněz byl nucen pracovat na malé vinici. Zemřel na zánět pobřišnice, když byly jeho nejmladšímu synovi teprve tři roky. Zoufalá matka musela dát své čtyři děti do sirotčince. Po pětiletém pobytu v tomto ústavu začal chodit William do školy a pátral po hlubokých kořenech své rodiny i příčinách nuceného odchodu z vlasti. Školní docházku nedokončil. Pracoval jako poslíček, roznašeč telegramů, dokonce bojoval na frontě. Během svého života bydlel v nejrůznějších koutech Ameriky.

Jeho první literární pokusy vycházely v magazínu Hairenik (Země Arménů). Využil příjmení arménského spisovatele a podepisoval se Sirak Goryan. Od počátku popisoval svůj národ jako silný a temperamentní, vzdorující nástrahám osudu skrze přirozenou moudrost a veselost. Sám říkal: "Jediná pravá věc je smích. Smíchem umoř krutost. Smíchem umoř zlo." Jako kontrast stavěl neutěšenou sociální situaci chudé země.

Roku 1934 byly jeho první povídky publikovány pod názvem Odvážný mladý muž na létající hrazdě (The Daring Young Man on the Flying Trapeze and other Stories) a zaznamenaly jednoznačný úspěch. Kritika mu ovšem později vyčítala naprosto naivní pohled na svět.

Saroyan odmítl převzít za svoji hru Čas tvého života (The Time of Your Life) prestižní Pulitzerovu cenu, ke které nepojal žádnou důvěru a označil ji za komerční ocenění bez jakéhokoliv významu. K smrti nenáviděl způsob americké komercializace a medializace.

Podobně svérázně kuriózní byl jeho přístup k  manželskému životu. Roku 1943 si vzal mladičkou Carol Marcusovou. Po šesti letech se rozvedli a vzápětí byli opět oddáni. Narodil se jim syn Aram a dcera Lucy, která patřila mezi krasavice uhrančivého půvabu. Se svým desetiletým synem vytvořil povídkový soubor Tati, ty jsi se zbláznil (Papa, You´re Crazy).

Dokázal psát naprosto o čemkoliv - o sobě, svých dětech, slavných i bezvýznamných lidech, důležitých i nepodstatných událostech. Opakoval se, tak jako se neustále dokola vrací lidské příběhy a každodenní situace. Hrál si s fantazií i se slovy. Rád se pohyboval ve společnosti nejrůznějších národnostních menšin, které dokázal ve svých knihách zachytit stejně působivě jako rodné Armény.

Povídkový soubor Jmenuji se Aram (My Name is Aram) poodkrývá zřejmě nejvýrazněji jeho arménskou duši. První román mu vyšel dva roky po druhé světové válce pod názvem Lidská komedie (The Human Comedy). Ve stejné době se objevila Saroyanova fiktivní biografie Dobrodružství Wesleye Jacksona (The Adventures of Wesley Jackson). Životopisných a vzpomínkových knih je na jeho kontě celá řada - příkladně O neumírání (Not Dying).
Svojí tvorbu uzavřel Nekrology (Obituaries).

Začátkem šedesátých let přesídlil do Evropy. Na návštěvě byl i v tehdejším Československu.
U nás je pravděpodobně nejslavnější jeho Tracyho tygr z roku 1951, nesmírně pozoruhodné lyrické dílko o věčném hledání touhy, odvahy, lásky…

Následuje kratičká ukázka z osmé kapitoly této dokonale hravé knížečky (překlad Jiří Josek):

Znáte tu básničku?" zeptal se Tracy.
"Ona je básnička?" řekl dr. Pingitzer.
"Ovšem."
"Jaká básnička?"

"Tygře, tygře planoucí," řekl Tracy,
"lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná
stvořila krásu tak děsivou?"

Pouhých pět dní před svou smrtí uvedl v rozhovoru pro Associated Press:
Everybody has got to die, but I have always believed an exception would be made in my case. Now what?
(volně přeloženo: Každý musí zemřít, ale já jsem vždy věřil, že v mém případě bude učiněna výjimka. Co teď?)

Bohužel ani v jeho případě nebyla učiněna výjimka a William Saroyan musel odejít jako každý, jehož čas se naplnil. Stalo se v rodném Fresnu 18. května 1981.

Kromě uměleckého díla plného originální fantazie nám předal - bez ohledu na národnost - jednu naléhavou a zavazující výzvu: "Dejte si co nejvíc práce, abyste doopravdy žili…"