Thomas Mann ve spárech umění

První literární pokusy Thomase Manna spadají do konce devatenáctého století. Zpočátku publikoval v satirickém časopise Simplicissimus, kde vyšel také Malý pan Friedemann s patrnými autobiografickými rysy. Začínající autor vytvořil poutavý obraz deformovaného člověka, který si vystavěl vlastní svět, aniž by ho kdy konfrontoval s realitou. Obklopil se hudbou a iluzivním prostředím. Celý jeho dosavadní život se zhroutil jako domeček z karet při prvním střetu s nemilosrdnou skutečností. K závěrečné tragédii ho dovedl výsměch jediného bezcitného člověka. Silně se tu objevilo téma neupřímnosti k sobě samému. Nikdy nekončící sžíravé pocity vlastního nitra dokládá následující úryvek:

… Co se v něm při tom, co se stalo, vlastně odehrávalo? Snad to byla tato rozkošnická nenávist, kterou pociťoval, když ho ponižovala pohledem, a jež teď, když se k němu zachovala jako k psovi ležícímu na zemi, vyústila v šílenou zuřivost, kterou musel uvést v činnost, i kdyby to bylo proti němu samému - snad hnus nad sebou samým, který v něm vyvolal touhu zničit se, roztrhat na kusy, zahubit se …

Proslulost mu zajistila románová kronika Buddenbrookovi z roku 1901, taktéž výrazně autobiografická. O dvě léta později se zabýval otázkou tvůrčí samoty a smyslem psaní v novele Tonio Kröger. Do popředí se dere pocit, že umělci nikdo nerozumí, neboť on patří do jiného světa a je oddán nekonvenčním hodnotám. Titulní hrdina se neustále potýká s vykořeněností a viditelnou izolovaností vůči zbytku společnosti.

Thomas Mann se oženil roku 1905. Dlouhým a strastiplným pobytem jeho nemocné ženy v plicním sanatoriu byl inspirován slavný román Kouzelný vrch. S Katiou, rozenou Pringsheimovou, měl šest dětí. Z jejich potomků se nejvýrazněji prosadil syn Klaus, který rovněž propadl literatuře. Jeho mladší bratr Golo se rozhodl pro historii.

Manželství slavného německého spisovatele bylo vnímáno s rozpaky. Ve své umělecké tvorbě nezapřel znaky homosexuální, případně bisexuální, orientace. Za příklad může posloužit jeho nejslavnější novela Smrt v Benátkách. Aschenbach je úspěšný a schopný spisovatel. Žije v uzavřeném prostředí mnichovských kaváren. Odjede do Itálie, kde prožije lásku k mladému chlapci. V Benátkách umírá, neboť podléhá ďábelskému svodu. Člověk se kvůli umění stává stvůrou, jež ho může dovést až k sebedestrukci.

Také v osobním životě vyhledával prostředí mladíků, které jednoznačně preferoval před dámskou společností. Na toto téma se veřejně nikdy nevyjádřil.

Od začátku třicátých let intenzivně cítil nebezpečí nacismu. V té době se objevil politicky angažovaný Mario a kouzelník. Vyznačoval se tíživostí, nesnesitelnou naléhavostí. Poukazoval na lidskou průměrnost a problém vyhroceného nacionalismu. Slovy nelze nic změnit, je nutné jednat konkrétními činy. Člověk musí být sám sebou. Ve stádu se stává velmi snadno manipulovatelným skrze neférové prostředky. Protivník uplatňuje zastrašování. Čtenář měl být provokován k aktivitě proti zlu, ale veškerá varování byla zcela nedostačující. Po nástupu Hitlera byly jeho knihy veřejně páleny.

Kvůli zhoršující se politické situaci v rodné zemi zvolil exil ve Švýcarsku, kde pracoval na románové tetralogii Josef a bratří jeho. Roku 1936 obdržel československé občanství a cestovní pas. Poté podnikl se svou ženou několik cest do Spojených států, kde strávil druhou světovou válku. V zaoceánské mocnosti vznikl filozofický román Doktor Faustus, s podtitulem Život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna. Jedná se o aktuální parafrázi faustovského tématu.

Do rodné Evropy se nakonec vrátil a usadil se ve Švýcarsku. Jeho plodný život se uzavřel v Curychu po dlouhých osmdesáti letech. Psal se 12. srpen 1955…