Bohuslav Martinů měl již od narození povážlivě blízko k nebi. Dne 8. prosince 1890 přišel na svět na věži kostela sv. Jakuba v Poličce jako syn ševce a pověžného Ferdinanda Martinů a jeho manželky Karoliny. Se svými rodiči a dvěma sourozenci prožil prvních dvanáct let života v chudé světničce s ochozem, ze kterého byl půvabný rozhled na Českomoravskou vysočinu. Tato krajina zásadně poznamenala skladatelovu tvorbu.
Martinů navštěvoval Měšťanskou školu v Poličce, což byl mimochodem jediný vzdělávací ústav, který kdy dokončil. Na hodiny houslí začal docházet k místnímu krejčímu a učiteli hudby Josefu Černovskému. Kolem roku 1903 se pokusil o svou první skladbu - smyčcový kvartet "Tři jezdci".
Od rodného města obdržel stipendium, díky němuž mohl začít studovat na pražské konzervatoři hru na housle. Přijímací zkoušky složil s úspěchem roku 1906, netrvalo dlouho a školu musel opustit kvůli nepovolenému veřejnému vystoupení. O pár dní později ho konzervatoř vzala na milost. Martinů přestoupil na varhanní oddělení, kde se vyučovala také kompozice. Ovšem v červnu roku 1910 byl "propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost". Poté se rozhodl naplno věnovat skladbě a začal brát také konzultace u Josefa Suka.
Během 1. světové války vypomáhal jako houslista v České filharmonii, jejímž řádným členem se stal roku 1920. Konec války oslavil kantátou "Česká rapsodie". V letech 1923-40 působil v Paříži, kam odjel studovat kompozici k Albertu Rousselovi - jeho hudební projev ho fascinoval. Řekněme, že Martinů vycházel z české muzikantské tradice, ale ovlivněn byl významně také francouzskou modernou, hudbou Pařížské šestky i tvorbou Stravinského.
Během francouzského pobytu se seznámil s Charlotte Quennehen, s níž se oženil. Další důležitou ženou v jeho životě byla skladatelka Vítězslava Kaprálová, jejímuž kouzlu později propadl.
K tehdejším největším skladatelským úspěchům Bohuslava Martinů patřila například orchestrální skladba "Half-Time". Roku 1932 dokončil svůj celovečerní balet "Špalíček". Tímto dílem se začal výrazněji klonit zpět k rodnému kraji. Za podobný příklad lze označit kantátu "Kytice".
Vývoj jeho operních děl je rovněž zajímavý. Po rozhlasových operách "Hlas lesa" a "Veselohra na mostě" následovaly "Hry o Marii". Poté přišel zlom v "Juliettě" na surrealistický námět G. Neveuxa. Základem této opery se stala dokonalá snovost a iluzivnost. Pozdější "Mirandolina" v sobě nesla prvky komické, vždyť šlo přece o Goldoniho předlohu. Naopak "Řecké pašije" podle Kazantzakisova románu byly vrcholně tragické (v současnosti jsou na repertoáru pražského ND). Opomenout bychom neměli ani "Adrianu" na slavné antické téma.
Před fašismem utekl Martinů do Spojených států amerických. Na hrůzy 2. světové války reagoval například "Polní mší" či "Památníkem Lidicím". Teprve roku 1953 se vrátil do Evropy, nikoliv však domů. Tehdy už mu zbývalo jen málo života. Horečně komponoval jednu skladbu za druhou.
Dne 28. srpna 1959 zemřel v kantonální nemocnici v Liestalu u Basileje. Pohřben byl na Schönenbergu, avšak v roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky…
Martinů upoutal svět originálním osobitým skladatelským projevem. Já osobně miluji jeho "Otvírání studánek" s úzkým vztahem k Vysočině na verše básníka M. Bureše. V jejich závěru zpívá baryton a dětské hlasy se ozývají jakoby z dálky...
"Co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč? Z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova… Studánko hlubáňko, studánko rubínko…"
Podrobné informace: www.martinu.cz
Martinů navštěvoval Měšťanskou školu v Poličce, což byl mimochodem jediný vzdělávací ústav, který kdy dokončil. Na hodiny houslí začal docházet k místnímu krejčímu a učiteli hudby Josefu Černovskému. Kolem roku 1903 se pokusil o svou první skladbu - smyčcový kvartet "Tři jezdci".
Od rodného města obdržel stipendium, díky němuž mohl začít studovat na pražské konzervatoři hru na housle. Přijímací zkoušky složil s úspěchem roku 1906, netrvalo dlouho a školu musel opustit kvůli nepovolenému veřejnému vystoupení. O pár dní později ho konzervatoř vzala na milost. Martinů přestoupil na varhanní oddělení, kde se vyučovala také kompozice. Ovšem v červnu roku 1910 byl "propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost". Poté se rozhodl naplno věnovat skladbě a začal brát také konzultace u Josefa Suka.
Během 1. světové války vypomáhal jako houslista v České filharmonii, jejímž řádným členem se stal roku 1920. Konec války oslavil kantátou "Česká rapsodie". V letech 1923-40 působil v Paříži, kam odjel studovat kompozici k Albertu Rousselovi - jeho hudební projev ho fascinoval. Řekněme, že Martinů vycházel z české muzikantské tradice, ale ovlivněn byl významně také francouzskou modernou, hudbou Pařížské šestky i tvorbou Stravinského.
Během francouzského pobytu se seznámil s Charlotte Quennehen, s níž se oženil. Další důležitou ženou v jeho životě byla skladatelka Vítězslava Kaprálová, jejímuž kouzlu později propadl.
K tehdejším největším skladatelským úspěchům Bohuslava Martinů patřila například orchestrální skladba "Half-Time". Roku 1932 dokončil svůj celovečerní balet "Špalíček". Tímto dílem se začal výrazněji klonit zpět k rodnému kraji. Za podobný příklad lze označit kantátu "Kytice".
Vývoj jeho operních děl je rovněž zajímavý. Po rozhlasových operách "Hlas lesa" a "Veselohra na mostě" následovaly "Hry o Marii". Poté přišel zlom v "Juliettě" na surrealistický námět G. Neveuxa. Základem této opery se stala dokonalá snovost a iluzivnost. Pozdější "Mirandolina" v sobě nesla prvky komické, vždyť šlo přece o Goldoniho předlohu. Naopak "Řecké pašije" podle Kazantzakisova románu byly vrcholně tragické (v současnosti jsou na repertoáru pražského ND). Opomenout bychom neměli ani "Adrianu" na slavné antické téma.
Před fašismem utekl Martinů do Spojených států amerických. Na hrůzy 2. světové války reagoval například "Polní mší" či "Památníkem Lidicím". Teprve roku 1953 se vrátil do Evropy, nikoliv však domů. Tehdy už mu zbývalo jen málo života. Horečně komponoval jednu skladbu za druhou.
Dne 28. srpna 1959 zemřel v kantonální nemocnici v Liestalu u Basileje. Pohřben byl na Schönenbergu, avšak v roce 1979 byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky…
Martinů upoutal svět originálním osobitým skladatelským projevem. Já osobně miluji jeho "Otvírání studánek" s úzkým vztahem k Vysočině na verše básníka M. Bureše. V jejich závěru zpívá baryton a dětské hlasy se ozývají jakoby z dálky...
"Co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč? Z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova… Studánko hlubáňko, studánko rubínko…"
Podrobné informace: www.martinu.cz
