Přirozeností člověka je hledání radosti…

Celý život Jana Wericha by se dal sestavit z jeho vlastních skvělých citátů, které někdy velmi potěší, jindy zase pořádně popíchnou či dokonce bodnou…

Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla se neřežou o nic víc než kde jinde. Nebo nedaleko Konstantinových Lázní je vesnice Úterý. Přijeďte tam ve středu a jste zase v Úterý. Šest dní v týdnu to jméno lže. A zrovna tak lhalo jméno vesnice Dejvice, když ještě Dejvice byly vesnice, když z Dejvic do Prahy se chodilo buď Píseckou branou nebo oklikou. Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Dejvic, která se jmenovala Černý Vůl. S ohledem na starostu to bylo jméno pravdivé, i když barvoslepé, neboť starosta byl zrzavý. Vraťme se však do Dejvic. Řekli byste: Dejvice, dej více! Tam se asi lidi předhánějí v rozdávání. Vůbec ne. Lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni…
("Lakomá Barka" - "Fimfárum" od Jana Wericha)

Jan Werich se narodil dne 6. února 1905 v Praze-Dejvicích do rodiny úředníka. Na gymnáziu v Křemencově ulici se seznámil s Jiřím Voskovcem. Oba se zapsali na Karlovu univerzitu na práva. Tato dvojice se později nesmazatelně vryla do dějin meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury.

Jejich spolupráce začala v redakci časopisu "Přerod". Navázali na ni v Osvobozeném divadle v pražské Umělecké besedě. Zde uvedli dne 19. dubna 1927 svoji slavnou hru "Vest Pocket Revue". Toto pásmo ovlivněné dadaistickou hravostí a poetikou zaznamenalo obrovský ohlas. Následovala celá řada společensky a politicky angažovaných her: "Golem", "Sever proti Jihu" (1931), "Caesar" (1932), "Osel a stín" (1933), "Kat a blázen" (1934).

V letech 1935-37 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde spatřila světlo světa jejich velmi odvážná hra Balada z hadrů (1935) inspirovaná francouzským básníkem F. Villonem, později "Nebe na zemi" (1936), "Rub a líc" (1936), "Těžká Barbora" (1937)...

Roku 1938 bylo Osvobozené divadlo uzavřeno. Oblíbená dvojice, včetně jejich věrného jazzového skladatele Jana Ježka, musela opustit Československo. Jan Werich trávil druhou světovou válku v USA, kde se živil herectvím - vystoupil i na Broadwayi. Po návratu domů obnovil Osvobozené divadlo jako Divadlo V+W. Avšak jeho trvání nebylo dlouhé - s diváky se rozloučilo roku 1948 muzikálem "Divotvorný hrnec". V téže době emigroval natrvalo do Spojených států Voskovec. Jeho kolega poté prošel řadou pražských divadel. V letech 1956-1961 byl ředitelem Divadla ABC. Později vystupoval s hercem Miroslavem Horníčkem. Oba se proslavili tzv. "forbínami" (neboli předscénami).

Jan Werich se také významně zapsal do dějin českého filmu. Společně s Voskovcem natočil známé snímky: "Pudr a benzin" (1931), "Peníze nebo život" (1932), "Hej rup!" (1934) či "Svět patří nám" (1937). Po válce vystoupil například v pohádkách: "Císařův pekař a Pekařův císař" (1951) nebo "Byl jednou jeden král" (1954). Z televizních inscenací uveďme alespoň "Uspořenou libru" (1964), případně "Medvěda" (1961). Jako spisovatel si získal největší oblibu skrze své pohádkové příběhy zahrnuté pod název "Fimfárum" (1960).

Jeho poválečné působení bylo spjato s tehdejším režimem, kritici mu často vytýkali, že se dostatečně nezastal svých pronásledovaných a vězněných přátel. Nutno podotknout, že za básníka Jana Palivce v 50. letech intervenoval. Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Za své postoje v období Pražského jara byl v sedmdesátých letech vyčleněn z hlavního proudu tehdejší kultury a nemohl vystupovat v médiích.

Později se jeho jméno objevilo na seznamu tzv. Anticharty, těžce nemocný Werich požadoval vyškrtnutí a obhajoval se, že se jednalo o nešťastný omyl. Vyhověno mu nebylo…

Jan Werich zemřel ve své rodné Praze dne 31. října 1980…



Desatero výroků Jana Wericha:

1. Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.

2. Dětská lež nemusí být vždycky vadou, může být také příznakem fantazie.

3. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne.

4. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci?

5. Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše.

6. Epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá.

7. Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti.

8. Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem.

9. Ženské nemají smysl pro nesmysl.

10. Všechno je konečné. Tak to říká rozum. I když cit mu do toho často rád kecá.


Citace: cs.wikipedia.org