Jedná se o vytrvalou bylina s šikmým, nevětveným a až 2 cm tlustým oddenkem, z kterého vyrůstá růžice přízemních listů. Tyto listy jsou označovány jako krátce řapíkaté a přetrhovaně lichozpeřené. Vyskytuje se na mnoha různých místech - v křovinách, na okrajích lesů, v parcích, starých zahradách a jinde.
Můžeme na něj narazit v celé Evropě kromě Islandu a části Skandinávie a nížin severního Ruska. Roste ale i jinde na světě - v některých částech Sibiře, na Kavkazu, v Severní Americe či Austrálii. Používaná část je oddenek, který se sbírá na jaře či na podzim. K obsaženým účinným látkám patří třísloviny, fenolické glykosidy (např. eugenolový glykosid geosid, který je slabě jedovatý), silici (eugenol), prchavý olej, pryskyřici, hořčinu, flavo a kaučuk.
Je uváděno, že nať kuklíku vykazuje protiprůjmový, krvácení zastavující a teplotu snižující účinek. V lidovém léčitelství byl doporučován při průjmech, křečích, děložním krvácení, při křečích spojených se žaludečními vředy. Laboratorním testem byl prokázán účinek snižující krevní tlak. Zevně se užívá na zanícené hemeroidy a kožní záněty.
Doposud nebyly popsány žádné nežádoucí účinky či interakce. Záměna je možná s kuklíkem potočním (Geum rivale), který má podobné působení, ale pokládá se za slaběji účinkující. Je podstatně méně hojný než kuklík městský, roste na vlhkých místech podél potoků, na rašelinných loukách, prameništích. Odlišuje se převislými načervenalými květy se žlutým nebo hnědým nádechem.
Oddenky kuklíku voní jako hřebíček a používají se nejen jako přísada k pokrmům, ale i při výrobě likérů a piva. Bílému přírodnímu vínu dodávají příchuť vermutu. Není proto náhodou, že ruský lidový název kuklíku znamená hřebíčkový kořen. To je zapříčiněno hřebíčkovou vůní, kterou vyvolává obsažená silice s eugenolem. Výtažek z kuklíku městského je obsažen v přípravcích Deviral či Elixír na slinivku.
Zdroj: Celostnimedicina.cz
